|
- - pokud mu o něco jde, je to pochybný čtenářský efekt, lhostejno, zda je kořením, kterým přihnojí oslnivou pravdu, nebo pro změnu dusnou lež; snaží se ze všech sil vzbudit dojem, že ještě není unaven - a právě to je možná už první známka degenerativního procesu, se kterým máme v případě této osoby co dělat; jeho sklon přehánět, domýšlet náznaky, vidět laciné příběhy tam, kde je ve skutečnosti jen lopotná práce jiných, než je on, toto věčné dítě; zpochybňuje, pokud se podaří dobrá věc, banalizuje jednoznačná negativa, vždy se snaží o tzv. nezávislý pohled a tím vším sleduje jediný cíl: své vlastní zviditelnění - neboť sebevědomí je tím, čeho se tomuto muži zřejmě nedostává, pomohl by zde snad psychoanalytik, navštívil jej už Tomáš Blažek? je ve společenském zájmu, kterým se tak rád ohání, aby se tato návštěva uskutečnila co nejdříve; snad je tam i - jak je u tohoto astenického a zpravidla nikdy ne dospělého lidského typu běžný pseudonapoleonský komplex a nejistota ve vztahu k druhému pohlaví; není tajemstvím, že tento muž nikdy nedokázal mít trvalý plnohodnotný vztah s osobou opačného pohlaví, v jeho korespondenci se dokonce objevila nápadná zmínka o tom, že na každého muže čeká jeho Arthur Rimbaud, lze se právem domnívat, že pokud tento Tomáš Verlaine Blažek nemá jasno v těchto otázkách, nemá jej ani v jiných, a vzbudí jen lítost, když si uvědomíme, že nemá vůli upřít svou drahocennou životní energii jiným směrem, než sepisováním svých rádobyvtipných glos; v sousedství je znám jako nenápadný usedlík s malým zájmem o údržbu veřejných prostranství, mezi ním a sousedku docházelo k častým konfliktům, v nichž se minula snaha odpovědných orgánů o smírné řešení, ale byla atakována výbušnou povahou p. Blažka, způsobenou i jeho údajným příležitostným pitím, které v důsledku musel řešit stavební úřad a to několika pokutami, jakožto i přestupková komise jako porušení dobrých mravů v občanském soužití; dále nebral zřetel na ustanovení ministerstva zdravotnictví, že kouření škodí nejen vám, ale i lidem ve vašem okolí, a snad jen zavilá žlučovitost nešťastného člověka jej mohla také vést k neopodstatněným zlovolným mediálním útokům na skupinu dobrovolných mecenášů mihlavské speciální školy pro dětí s kombinovanými vadami, jakož i nového chodníku u mateřské školy U Ferdy Mravence a též peněžního daru pro mihlavskou nemocnici v hodnotě celkových nákladů na roční spotřebu papírových ručníků a toaletního papíru na oddělení dlouhodobě nemocných; - - ono to když takhle jsem už celej měsíc doma, tak to muselo přijít, prach na vzpomínkách se vzňal - a BUCH!! - ožívají postavy, co jsem pohřbil, jako se tetelí písek na pražcích v předzvěsti blížícího se nákladního vlaku; - jako bříško prstu když klouže strunou po pražcích až ke korpusu guitarry, a po můstku, kudy běhají bříška prstů a osli, jsme doběhli do korpusu vezdejšího: co vlastně děláš, ptal jsem se holky, co jsem ji potkal po ránu v dražským služebním bytě, a ona říká, že je asistentka nejvyššího a já, že jí to teda nezávidím, protože to teda musí bejt pěkně náročná práce a ona povídá, no to tedy je náročná práce, a protože jste mi jinak docela sympatickej, tak nám tady v tom bytě nekuřte, protože já toleruju leccos, ale tímhle byste mě opravdu vytočil a pak si přehodila přes rameno ručník a odkráčela do komory a ještě dodala, abych se nám podepsal na zeď toho bytu, kde ona sama už bydlí třetí rok, z východní Moravy každý pondělní ráno dojíždí do Drahy, řekl jsem v té dobré náladě, že se rozhodně nepodepíšu, protože jsem na tu stáž nejel dobrovolně a ona na to, že na stáže nikdo většinou do Drahy nejezdí dobrovolně, takže mě chápe, takže mě zase tak nějak podobně jako v nedávno Drchanově začal pomalu opouštět ranní vztek, jako se vypouští vana, jako se ze sítka vybírají chlupy a vlasy a bůhví co; a otevřel jsem okno a nasál vzduch z Vinobrad a z kuchyňskýho stolu jsem vzal černou fixu, která tam ležela právě proto, aby každej mohl na zeď vyjádřit základní myšlenku hurá, tak tady jsem byl a do koutku tý stěny pod velkej nápis ZAŽILI JSME ÚSPĚCH, ze kterýho nebylo zřejmý, jestli je to nemastná ironie, nebo bytostný přesvědčení, jsem se docela malým písmem podepsal... a můj nejbližší šéf v tu druhou noc, co jsem do bytu přišel, z gauče se skelným pohledem zíral na reklamy v televizi, před sebou prázdnej půllitr, a když mě zaregistroval, trhl sebou, něco zamumlal, vypnul televizi, zvedl se z gauče, vymyl půllitr, zmizel ve svých komnatách, a v žádnej další den už jsem ho tam nepotkal, potkávali jsem se jenom v práci; jedinou stopou po obyvatelích toho bytu byly podpisy na stěnách, jeho obyvatelé se nepotkávali u snídaně ani u večeře, ami u oběda, na stole nikdy nezůstávaly drobečky, ve dřezu nikdy nebylo špinavé nádobí, na dřezu nebylo ani čisté nádobí, v tom bytě nebylo vyjma neopotřebovaného vybavení nic, nic, jen ticho obydlí, kde vlastně nikdy nikdo nebydlel...; už bych se měl zmínit o Terezii, Terese, svaté karmelitánce z Avilly; Teresa je krásná, a není snad krása v klášteře sama o sobě zakázaná...? - a tak se brouzdám od symbolu k symbolu, když píšu zápisky, vycházím z nich lepší, než jsem, asi proto, že vznikají ve chvíli, kdy jsem zastavený, ale ve skutečnosti ve mě nic z toho klidu není... u Plačícího domu jednoho krásného večera dívka Teresa s dívkou Q. házely z mostu do Hltavy fáborky z krepu a pak zpátky z toho kosmu mostů, zpátky na sirou zem a nejdelší barevný fáborky držely v prstech a vítr je rozprskl kolem rohu Plačícího domu, byly to červený zelený a modrý paprsky reflektorů, jen k tomu obrazu chyběla nějaká hudba, ale to jen proto, že už byla přítomná a Maa s Meou šli před nima a drželi se za ruce a bylo vidět, že se mají moc rádi, a mě se najednou chtělo řvát, že miluju Drahu, to špinavý zlý dítě, co se převaluje ze strany na stranu v hulákajících proudech Hltavy.. sere na mě Teresa a sere na mě Mina, je snad spravedlivý, když je tady položím vedle sebe, ani jedný nic nedlužím... – warning: nedostatky toho textu budiž vnímány jako jeho přednosti, například se každou chvíli opakuji, není to ze zlého úmyslu, ach, ta má blbá paměť... ach! - pak tady původně byl ještě smajlík, ale - ne! bez úsměvu... neboť úsměv je všudypřítomný; metastázy úsměvu se v pravrstvách individua mění ve výhružný cenění zubů a ještě o něco hloub - ve škleb děsu...
|
