Žiješ ze vzpomínek!

Kdože, já? Odfrkla.

Vytahuješ je ven za límec, dáváš jim barvy, přiřadíš vůně a pomáhají ti zmizet z reálného světa, trvala na svém Druhá.

První potřásla hlavou. Jsem snad blázen? Nevyléčitelný snílek? Romantik z 19. století, či snad škrabálek čínských nesrozumitelných básní na lisovaný papír?

Druhá mlčela. Významně.

První se zastavila na cestě uvařit si čaj. Dobrá, no a? Postavila se mírně vzdorně.

No a? Ptáš se no a? Hlupačko. Blbko. Vzpomínky jsou prach, podivná zmutovaná rostlina. Cosi, co držíš v dlani a když rozevřeš prsty, je prázdná.

A co když… Nic jiného není? Ptala se zamyšleně První.

Nechoď na mě s filozofií.

Co tedy chceš? Váhá První mezi čajem a diskusí.

Co je to barva? Ptá se Druhá.

Černá a bílá a to mezi tím. Máchnutí štětcem. Bolest v hlavě, tam za očima. Světlo na semaforu. Kočičí oči ve tmě. Kontrast.

Druhá se ošije.

A co je to vůně?

Zavřené oči. Rozhodla se být lakonická První.

Vzpomínky jsou způsob, jak se lépe orientovat v současnosti a rozhodovat se v budoucnosti. Překvapila Druhá namísto dotazu po reálném světě.

Hm.

První myslí na čaj. Vidí sama sebe, jak nalévá vodu do konvice, ne té umělohmotné a rychlovarné, ale starobylé, kovové, s jemně vykrouženou hubicí, kterou pokládá na rozpálenou plotnu. A ne za minutu, ale ještě jednu a ještě další čeká, až voda začne vřít. Do velkého hrnečku pomalu sype lístky čaje, pak, nevyrušena cvaknutím pojistky, ale pohlazena párou, nalévá vodu a pozoruje, jak se v hrnku barví a lístky se rozvíjejí. Barva. Vůně. Ech, vzpomínky.

Čas. Napadne ji. Je v tom ještě čas.

(? Řeknou obě najednou.)

A ty…. Nemáš strach? Promluví tiše Druhá.

První vykročí ke sporáku.

Kdo nemá strach, zemře.

Umírám v životě tisíckrát a ani si na to nevzpomenu.

Jde o teď, dodala trochu zbytečně První.

Ah.

Vzduch se zavlní, obě reality, načas prolnuté, se od sebe s tichým plommmp oddělí.

V té jedné staví První konvici do svého varného hnízda, záda mírně shrbená, odmítajíc nabízející se dotyky… vzpomínek.