Dva hlasy

            Slunce jí nekompromisně probudilo. Zoufale se jí nechtělo otevřít oči. Při vzpomínce na včerejšek se otřásla a zahrabala se ještě hloub do peřin. Hlas jedna se nechal slyšet: „Nemůžu, já nemůžu dál. Nedokážu bez něj žít.“ Hlas dvě se přidal: „Neblbni, život nekončí když tě opustí chlap.“ Hlas jedna se nedal: „Jenže já ho miluju, je sluníčkem mého života a bez něj nic nemá smysl.“ Hlas dvě se však nevzdával: „Jasně, sluníčko tvého života, které tě už rok podvádí s nějakou jinou. Prober se už konečně. To není sen!“ … Nechtělo se jí nic a hlas jedna to nekompromisně nazval „Ráno smutku.“

            Slzám se chtělo prodrat branou řas a jak se protlačila první ten proud už nemohla zadržet. Ležela a slzy se koulely po jejích tvářích. Bez hlesu, ona, ticho a slzy.  Když ten proud vyschl odhodlala se vstát. Zalila si kávu, zapálila  cigaretu a prázdnýma očima zírala na stěnu před sebou. A hlasy jí nedaly pokoj. Hlas jedna šeptal neodbytně: „Podívej se na staré fotky, jak krásně se na tebe smál.“ Hlas dvě se snažil slabě oponovat: „Máš zbytečně trpět ještě víc?“ Ale hlas jedna vyhrával: „Ale je přece normální, že trpím. Musím mu ukázat co způsobil!“ Hlas dvě se ještě snažil: „Nedělej to, bolí to i bez toho, ne?“

            Jako náměsíčná vstala a šla ke skříni. Vytáhla balík fotek, zalila si další kávu, zapálila další cigaretu a začala je prohlížet. Moc obrázků přes proud slz neviděla a hlasy jí pronásledovaly dál. Jednička si vyhrávala svou písničku: „Tohle nepřežiju. Jak mi to mohl udělat… nemůžu dál žít, ne bez něj.“ Tentokrát šeptal hlas dvě: „Holka neblázni, zatímco se s tebou miloval tak myslel na jinou, lhal ti s úsměvem na rtech, zatímco ty jsi mu slepě věřila.“ Ale jednička si držela pozici: „Já stejně vím, že byl ten pravý, ten správný chlap na celý život. Celá moje budoucnost je spojená s ním. Nemůžu se bez něj probouzet, usínat ani se smát. Už nikdy.“ Dvojka si nedala pokoj: „Jenže on se bez Tebe smát může. Klidně si užívá své lásky a života a ty tady řveš.“ Ale jednička oponovala: „Jenže kde jsou teď moje sny? Pošlapal všechny mé sny!“

            Bylo to jako blesk z čistého nebe. Proud slz se zastavil, hlasy zmlkly a zavládlo hrobové ticho.  Za hodnou chvíli zašeptaly její rty: „Pošlapal všechny mé sny…“ V tichu, které zavládlo jí to najednou došlo: „Jo, moje sny. Já jsem spojila své sny s ním. Jenže… ztratila jsem ho, jeho jsem ztratila. Ale musím ztratit své sny?“ Čekala na ty dva hlasy, ale najednou jakoby nebyly. Smířily  se a ozvalo se jen:  „Nemusíš ztrácet své sny. O všechno tě může někdo připravit, jen o tvé sny, o to co v sobě máš, ne.“ A pak hlasy zmizely.

            Zůstala sama se svým já, pořád to ještě bolelo, ale vytočila číslo své nejlepší přítelkyně, hodila na sebe šaty a zabouchla za sebou dveře. Šla ven, posbírat střepy a snad zase snít a žít své sny.