Marto, dnes večer zdála ses mi,
a ve snu jsi byla nahá
jako kniha.
Bral jsem tě do rukou a obracel mezi prsty.
Byli jsme spolu v pokoji
a tam byla zima.
Tvá nahá záda zářila jako prázdná stránka
s překrásnou rýhou uprostřed.
Pak jsi se změnila v papírový kornout
a já přiložil jsem tě k oku a díval se skrze tebe
na noční město.
Viděl jsem kalné světlo pouličních lamp.
Viděl jsem sníh padat na matné tabule výkladních skříní,
a jako ve zjevení uviděl jsem nás dva.
Tiskla jsi mě pevně k sobě. Pili jsme víno.
Láhev nám mrzla v rukou.
Ale najednou jsi byla pryč.
A já tě hledal. V metru. Na zastávkách
Ale všude jen prázdno a špinavé zdi.
Marto, byla jsi s jiným mužem.
Ten muž se chystal otevřít tvou kůži.
Viděl jsem tvůj pohled. Byl jako bys lámala růži,
jako by tvá ústa a jazyk chtěly
vysát tu růži až do dna.
Svlékání je hořká motlitba.
Je to krásné.
Zároveň na všem ulpívá stud.
Když vniká se do těla druhého,
zdrženlivost musí stranou.
Já ale chci být zdrženlivý.
Tvé jméno je hořká mandle
Tvé jméno je hořká slast.
Tvé tělo vždycky mizí. Jakoby průsvitné.
Marto, už pouze minulé okamžiky
máme pod sebou a nikoliv tebe.
Teď už mám právo vyslovit tvé jméno.
Ať je mi modlitebnou každé místo
- třeba i autobus.
Budu křičet tvé jméno, lhostejno kde a před kým.
Jedině se jménem do těla vstupuje duch
Co pak, až se potkáme? Obživne tvé jméno?
Marto, dnes večer zkoušel jsem zachytit
hlasy mrtvých.
Stačilo položit na stůl magnetofon
a zapnout play.
Nahrával jsem i v našem pokoji.
Ozývalo se vrzavé šumění a ticho.
Marto věřím, že nejsi mrtvá, ale možná už
žiješ jen jako stín. Stín patří do života,
nakonec není skutečný právě stín?
Na které věci lze hledět zpříma?
Prchavé vzpomínky z jedné zimní noci.
Nevím, možná si vymýšlím.
Ty přece, Marto, nejsi doopravdy.
Marto ale viděl jsem kdysi film,
a tam jsi byla.
Nemohl jsem tomu uvěřit.
Na plátně byla herečka, cizí žena,
ale přesto byla jsi to ty.
Stála jsi¨převtělená znovu přede mnou.
|