K. se choulila pod dekou. Možná jí byla zima, možná se jen snažila utéct před nepříjemným vlhkem, které prosakovalo ze všech koutů pokoje. Byla sama, ale pořád měla pocit, že se někdo dívá. Nevěděla odkud. Chvíli se jí zdálo, že šmíruje klíčovou dírkou, potom jakoby stál hned vedle ní a náznaky se dotýkal jejích koketně zvlněných vlasů. Možná měla trochu strach, ale snad o něco víc to bylo lechtivé vzrušení, jako tenkrát, na začátku... 

        Zamyslela se a na pár chvil odlétla do vzpomínek z dětství. Snažila se vybavit si něco doopravdy pěkného. Jak jí táta vzal do náručí a házel k nebi, nebo jak jí máma utírala fousy od zmzliny... Nic, jen směs prapodivných obrazů, které jí tančily ve spirálách okolo hlavy.

Otevřela oči a začala se štípat do stehen. Dělal to vždycky, když chtěla zahnat něco nepříjemného. Už ztratila cvik. Léta poklidného života... vyhazov ze školy, několik neúspěšných pokusů o zaměstnání, protialkoholní léčba. Stereotypy, které už ani nechtěla měnit.

        Sáhla do zásuvky a snad po sté vyndala krabičku s léky, po kterých by se jí mělo prý ulevit. Ne, dneska ještě ne. Byla to její pojistka na dobu, kdy už to dál nepůjde. To jí jednou poradil jekýsi šaman, jen jí neřekl jak pozná, že už ta chvíle nastala. Vždycky je ještě kam jít...

        Po paměti roztáhla žaluzii a pozorovala stromy, jak malují podivné karikatury na protější zeď. Někdy měla chuť rozmíchat barvy na paletu a ty stíny obkreslit přímo na stěnu. Jenže se pořád nemohla zbavit pocitu, že jí vlastně děsí. Vždycky měla strach z věcí, na které si nemohla sáhnout, ohmatat je, věřit jim.

         Věřit... kolikrát už věřila? Přesně tolikrát, kolikrát se zklamala. Už dávno ty maličkosti přestala počítat. Ostatně, proč by měla? Ve dvanácti přestala věřit na zázraky, v sedmnácti na krásu a něhu. Před pěti lety ztratila poprvé víru v život. A od té doby ještě mnohokrát, ale byla příliš zbabělá na to, aby ty pochybnosti sama ukončila. Když se ptala lidí na ulici jestli nevědí, kde by si mohla najmout vlastního vraha, všichni se jí vysmáli - pokud se sní vůbec dali do hovoru. Většina z nich jí jen tak mlčky přešla. Omlouvala je tím, že si jí spletli s nějakou žebračkou. Pro lidi, kteří ignorovali žebráky měla pochopení. Také se snimi nekdy nebavila. Teď by to ráda změnila, jen kdyby věděla, že se na ni usmějí a věnují jí kousek svého života.

          V hlavě jí dozníval smích.Kdysi věděla komu patřil. Dnes jen tušila, že nebyl její, protože ona se snad nikdy nesmála. Smíchem se člověk příliš sbližuje a potom je snadné ublížit. Chtěla by se smát, ale už neví, jak na to. Tolikrát už si stoupla před zrcadlo a zkusila to, ale škleb, který na své tváři vyloudila, jí připadal ponižující.

          K, se ještě víc zachumlala do deky. Byla nahá a ten pocit, že by on zase přišel, ona si ho nevšimla a nechala ho, aby se na ni jen tak díval... otřásla se při té představě. Naučeným pohybem zhasla lampu a začala se něžně hladit po vlasech. Chtěla být už navždycky sama, ae zoufale potřebovala někoho, kdo by se jí dotýkal...