Without wings
Den je noc a noc je den,
chřipka mor a bdění sen.
Cizinec, co umí všechny fráze,
divná věc, co taká jest, jak zdá se.
Žal je radost a radost žal,
bída jmění a chudák král.
Prosinec, v němž stromy v plné kráse,
divná věc, co taká jest, jak zdá se.
Zapadající slunce, pomalu mizící pod příkrovem houstnoucích mračen, ozářilo krví potřísněnou bitevní pláň. Mozaiku tvořenou mrtvými těly dokreslovaly odhozené zbraně a zpřelámaná kopí. Přesto se však z bitvy vracel poměrně velký houf bojovníků. Sice jen hrstka mužů se znakem černorudého kříže, ale ti byli následováni těžkou jízdou pádící pod znakem královské labutě. Jezdcům velel mladý sebevědomý muž s dlouhými hnědými vlasy a tenkým knírem. Kdo by to řekl, že Feltona, vůdce králových vojáků a zároveň jeho nejlepšího přítele, zradí a zabije právě on?
Konečně se před nimi objevila lordova pevnost. Ač byly stromy lemující cestu seschlé a po nebi létali hladoví havrani, sir Edgar, onen nečekaný zrádce, se spokojeně usmíval. Lord ho určitě vyznamená. Kdyby se býval nepřidal k temnému pánovi, temné vojsko by zajisté prohrálo. Ale jedna bitva by pro lorda nic neznamenala, pán kříže vládl nesmírnou mocí, s kterou se nemohla měřit žádná armáda.
Brána se otevřela a koně vjeli na čtvercové nádvoří. Edgar sesedl, ale to už se ho ujal Halful, lordův slizký a téměř plešatý sluha s přeraženým nosem. Ohavný poskok jej táhl směrem k velkým dubovým dveřím, za nimiž se objevila obrovská monumentální síň.
Edgar se rozhlédl po sále. Desítky sluhů upravovaly dlouhé jídelní stoly. Stovky svic osvětlovaly ten veliký ponurý prostor. Kvůli němu a jeho zradě…
„Děkuji, lorde,“ řekl sir a uklonil se postavě zahalené v černém plášti.
„Vaše zrada přišla v pravou chvíli, sire. Felton zemřel a jejich království se hroutí. Oslava, která bude dnes večer, je pro Vás, Edgare,“ zašeptal lord.
„Děkuji, lorde, jsem váš oddaný služebník.“
„Nyní pojďme do mé komnaty, chci si s vámi důvěrně promluvit,“ řekl lord a hůlkou ve tvaru hada, který měl místo očí rudé rubíny, praštil Halfula přes záda. Ten jim urychleně uvolnil cestu a patolízalsky se zašklebil. Šli chladnou a úzkou kamennou chodbou, až došli do velké kruhové místnosti vykládané tmavopurpurovým dřevem. Nebyla tu okna, ale bylo tu příjemně a dobře se zde dýchalo. V krbu hořel oheň, oranžové plameny olizovaly zčernalá polena. Na mramorovém stolku stála zlatorudá šachovnice s rozehranou hrou.
„Rád hraji šachy,“ řekl lord a posadil se do velkého měkkého nachového křesla. Do klína mu vlezl malý předoucí dráček.
„I já,“ řekl nesměle sir.
„Lidé, lidé jsou jako pěšáci,“ začal lord, zatímco hladil obludku ve svém klínu. „ Na počátku můžete buď směle o dvě pole vpřed nebo ostražitě jen o jedno. Osud přeje odvážným i opatrným, může však zradit kohokoliv, že?"
Edgar pokrčil rameny. „Osud je jen jedna strana meče,“ řekl pomalu, „tou druhou jsou naše činy!“ pronesl hrdě.
„Tou druhou je železo!“ zasyčel ovšem lord a smetl figurky ze šachovnice. Všechny - až na jednu. Jeden třpytivý jezdec zůstal na svém místě.
„Pro-promiňte, můj pane,“ zakoktal Edgar.
„To nic,“ řekl lord chladně, sepjal prsty a podíval se na hodiny ve tvaru gryfí hlavy. „Ale je už dost hodin,“ poznamenal a vstal, „kdo by to byl řekl, že čas tak rychle utíká!“. Dráček se odplazil kamsi do stínu. Lord došel k mahagonové skříni a vytáhl odsud zažloutlou zapečetěnou obálku a podal ji Edgarovi. „Vezměte si ji, příteli, ale otevřete ji až v nejvyšší nouzi, tedy ve chvíli, kdy vám bude nejhůře, rozumíte?“
„Děkuji, lorde,“ přikývl Edgar patolízalsky.
„Měli bychom se už vrátit,“ pokračoval pak lord a zašklebil se na Edgara. Vydali se tedy nazpátek.
Po Edgarově tváři se rozlil samolibý úsměv. Lord mu řekl příteli…
Oslava začala. Byli přítomní všichni lordovi věrní, všichni šlechtici kromě těch, kteří padli v bitvě. Edgar, který stál v čele stolu, se usmál a pozvedl číši s vínem. Zlomyslně šklebící se tváře na obrazech a gobelínech pověšených na zdi ho trochu zneklidňovaly, ale nedal na sobě nic znát. „Tarmillské tmavé,“ řekl, „ta barva, ten lesk, ta CHUŤ!“ zvolal a napil se. Slastně přemílal víno po jazyku a polkl. Brzy vypil několik číší a Halful mu stále podstrkoval další. Navíc přinesl velkého nadívaného krocana.
Oslava byla v plném proudu. Proč jen se ale všichni tak podivně šklebí? Edgar se zadíval na stůl, zaostřil a vtom spatřil šachovou figurku. Opatrně ji zvedl a prohlédl si ji. Jezdec – s uraženou hlavou. Otočil se a uviděl temný lordův šat.
„Jak se vám líbí oslava?“
„Je-je skv-skvělá,“ odpověděl koktavě sir.
„Jak vám, příteli, chutná Feltonova krev?“ zasyčel lord a zasmál se.
Edgar se podezřívavě podíval na temnou tekutinu. Pak klesl na kolena. „Oh,“ vypravil ze sebe pouze a zahodil figurku.
„A co krocan? Kampak se mu poděla křídla?“ pokračoval lord vlézaným tónem a s úšklebkem se napil z Edgarovy číše. „Tarmillské, říkáte? Kdo by to byl řekl…“
Zlomený Edgar zoufale otevřel obálku, protože si vzpomněl na lordova slova, a vyjekl. Vyřinuly se zní totiž kusy roztrhané královské korouhve. Sir nakonec docela vděčně přijal nabídnutou dýku.
„Dárci daruj, zrádce zraď,“ řekl lord a důstojně odkráčel. „Nebyl dosti loajální. Ukliď ho, Halfule. A pro všechny ostatní,“ zvolal, „oslava pokračuje..“