Temně šedivá mračna se líně převalovala nad ruinami mrtvého města. Věra pomalu kráčela zuboženými ulicemi a  s údivem zírala k obzoru, na vzpínající se siluetu obří krabice.
„Zrychli! Už tak máme zpoždění!“ ozval se za ní chrčivý hlas a následovalo hrubé dloubnutí do zad.
Věra vyjekla a škubla sebou. Co to sakra bylo? Zkusila se otočit, jenže marně. Kdosi jí v tom bránil.
„Nezpomaluj!“ na rameno jí dopadl hnijící pařát, „snad nechceš, abych provedl to samé, co kolegové tvým rodičům!“
Věra ztuhla a na zlomek vteřiny si vybavila postavu drobné blondýny v růžovém županu.
„To ale není moje máma!“ vykřikla okamžitě a snažila se neznámou ženu vypudit z hlavy. „Nechte toho!“ bránila se cizím představám, „co po mě chcete?“
 Žádná odpověď. Bylo ticho. Sakra!  Věra zůstala zaraženě stát mezi troskami a vylekaně koulela očima. Mám se otočit? Nemám se…? Mám! Ale co když..?
Zhluboka se nadechla, přimhouřila oči a pokusila se o obrat. Tentokrát se jí to podařilo.
  Ulice však zmizela a nahradilo ji rozlehlé náměstí vydlážděné kočičími hlavami. Obdélníkové prostranství obklopovala ze všech stran zástavba barevných domů, z jejichž skosených střech šlehaly mohutné plameny. Štiplavý dým stoupal ze začouzených stavení a v líných piruetách se ztrácel v šedivé obloze.
No, super! Zase jsem někde jinde! Se zaujetím pohlédla na plápolající domy. No, tady si udělali slušnej táboráček. Ještě sehnat špekáčky a bude to… Špekáčky? Co to je? Snad ne další …?
  Dřív než stačila dojít k jakémukoliv závěru, snesla se z oblohy okřídlená bytost a hladce přistála na kamenné dlažbě.
Anděl, napadlo Věru automaticky při pohledu na plavovlasého mladíka v béžovém hábitu.
Fakt pěknej kousek! Zasnila se. Ale nějak moc přitažlivej! Nemají být náhodou bezpohlavní? Úsměv záhy vystřídal zhnusený úšklebek. Ale ne, to je gelan!  Jeden z těch namyšlenejch dacanů, co nadrženě poletujou kolem naší školy!

„Ty budeš to zaběhnuté mládě!“ promluvil mladík sametovým hlasem a široce se usmál.
Věra nevěřila vlastním uším. „Co? Mládě? Komu říkáš, mládě, ty křídlatej parchante?“
Dotyčný mlčel, ale nepřestával se usmívat. To už začalo být podezřelé. Co je to za úchyla? Proč se furt tlemí? Snad nemá něco…?  Konečně jí to došlo. Ale ne!  Věra udělala krok vzad a začala se opatrně vzdalovat.
 Gelanův obličej se najednou zkřivil do děsivé grimasy. „O co se to pokoušíš? Mně neutečeš, blefí slečno!“ pronesl arogantně a hbitě se zmocnil jejího levého zápěstí. „Tak a už tě nepustím!“
„Dej ty pracky pryč!“ varovala ho víla, „nebo to schytáš do…“ V ten okamžik jakoby dostala ránu mezi oči. Zamotala se jí hlava a málem upadla na dlažbu. Vyjeveně hleděla na okřídleného mládence a nemohla uvěřit tomu, co právě řekl! „Mně neutečeš, blefí slečno!“ …BLEFÍ SLEČNO! On řekl blefí slečno! Blefí..!  Věra dočista zkoprněla a přestala se bránit.
„Tak se mi to líbí! „ řekl spokojeně gelan a přitáhl  ji k sobě blíž, „chovej se jako hodná holčička a pojď se strýčkem k přepravnímu boxu! Jinak dostaneš na zadek!“
Uvnitř Věřiny hlavy v tu chvíli probíhala divoká myšlenková rozepře. Jedna část jejího podvědomí se zabývala možností, že gelan mluvil pravdu, zatímco ta druhá, racionálně založená, se snažila svou kolegyni přemluvit logickými argumenty, že se jedná pouze o sen a ten nevychází z reality, je to jen směsice obrazů a vjemů, které se chaoticky naskládaly za sebe. Hádka dospěla k nečekanému rozuzlení, kdy jedna ze stran použila násilné formy přesvědčování a namířila na svého odpůrce řízený proud výbušné energie. Došlo k mohutné explozi. Ničivá tlaková vlna rozmetala všechny pochybnosti a zůstala jen holá planina „racionálního“ uvažování.
Věra rozzuřeně zaťala pěsti a odstrčila gelana stranou.
„Ty lžeš! To není pravda!“ zařvala z plných plic až ji to samotnou vyděsilo, „Nikam s tebou nejdu, ty chlíváku! Do žádnýho tvýho prasáckýho doupěte nepolezu!“
Gelan už evidentně ztratil trpělivost a hbitě se zmocnil Věřiny levé paže.
„Au! To bolí!“ ječela polapená víla, „Co si to dovoluješ? Nemakej na mě, nejsem tvoja stará!“
Pod jejíma nohama se z ničeho nic zachvěla zem a uprostřed náměstí se vzedmula obří vlna dlažebních kostek. Věra překvapením otevřela pusu a nechápavě zírala na zvedající se masu kamenů.
„Přesně na čas!“ prohlásil gelan jako by se nechumelilo a nečekaně chytil vílu kolem pasu.
„Ty hovado, hned mě pusť!“ mlátila Věra rukama do gelanových paží, ale vůbec jí to nepomohlo. Mezitím obří výduť popraskala a okolní zástavbu začaly odstřelovat žulové projektily.
„Přepravní box je tu!“ zasmál se mladík a zesílil objetí, až musela Věra vyjeknout.
Ze země vyjela ohromná nažloutlá krabice a zastavila se nedaleko od nich.
„Mám tu další mládě!“ zavolal gelan na hranaté monstrum a začal se se svým úlovkem přibližovat.
„Ne!“ ječela Věra hrůzou a zaryla nehty do únoscovy paže. Prsty se zabořily do bledé kůže jako do modelíny a z rány přitom nevytékla žádná krev. Gelan ani necekl a dál jí táhl ke krabici.
 Vzduchem se začal ozývat dětský nářek a náměstí zalilo krvavé jezero. Vrchní část krabice se najednou rozevřela a z jejího nitra vyletělo hbité chapadlo, které se bleskově obmotalo kolem Věřiných nohou. V tu chvíli uvolnil gelan objetí a s pobavením sledoval, jak se dívka zvedá výš a výš.
„Pusťte mě! Pomóc!“

Věra se probudila. Prudce otevřela oči a hleděla přímo do tváře černovlasé ženy v hnědé halence.
 „Mami?“ špitla vyplašeně a nevěřícně na ni civěla, „ Co tu děláš?“ Pohled se jí automaticky přesunul na brčálově zelenou stěnu kdesi za ní, kde se nadouvala osvěžovací pavučina. „Kde to sakra jsem?“
„Jsi v plderské Nové uzdravovně!“ promluvila Grcka, která se náhle vynořila za máminými zády a postavila se vedle ní.

20.duben
Ty vado, mě je tak hrozně blbě. Hlava mi třeští. Zkrátka hnus! Čtyři dny jsem ležela v bezvědomí v Nové Uzdravovně. No, věřil bys tomu? Prý jsem sebou sekla ve vyučování a nechtěla se vzbudit. Huong mi práskla, že si do mě Ugandová  párkrát kopnula, jestli to náhodou nehraju. Ta svině! Taky ji nakopu do prdele, až ji příště potkám!
  Moji nynější bydliště je pokoj č.999. na oddělení ospalých případů. Strávím tady asi tak…. nevím to přesně! Zkrátka několik dnů tu budu na pozorování a pak mě šoupnou rovnou do školy. Proč? Mamina říkala, že kvůli docházce! Takovej podraz! Ale tebe určitě tě nejvíc zajímá, kde ses tu vzal? Nebudu tě zbytečně napínat! To Huong mi tě přinesla. Hledala ve skříni nějaký mý věci na převlečení. Chtěla mi je totiž donést do Uzdravovny. No, a jak se tam  hrabala, tak náhodou (kecy) tě našla mezi ponožkami. Hned jsem se jí zeptala, jestli si v tobě nelistovala. To víš, že zapírala, jenže pak jsem to z ní vydolovala. Přiznala se nakonec, že četla poslední dva zápisy a ty stejně byly o ničem, protože mě zná, jak svý boty a ví, o čem přemýšlím. Ta kecka, ví akorát kulový. Kdybych jí neřekla o Lachymovi, nikdy by se tom nedozvěděla! Ona je fakt cáklá! Můj bože, na to bych málem zapomněla! Lachym se tu za mnou stavoval. Bylo to zrovinka včera. Úplně mě to rozhodilo, když to Grcka práskla. Představa, že tu stál, metr od moji postele a díval se na mě těma svýma roztomilýma očičkama. Do háje! Proč jsem se neprobrala dřív?....

 Do pokoje nečekaně vstoupila zdravotní sestra v doprovodu vznášejícího se stříbrného podnosu. Věra rychle zastrčila deník pod polštář a dělala, že se zrovna probudila.
„Zase další procedura?“ zamžourala očima a schválně si hlasitě zívla, „mě už přece nic není! Cítím se skvěle!“
Sestra se jen usmála, zvedla z podnosu hranatý balíček zabalený v bílém papíru a podala jej pacientce. „Přišla vám pošta, slečínko!“ řekla něžně a  poté se tiše vykradla z pokoje. Jakmile za ní bouchly dveře, roztrhla dívka obal a nechápavě zírala na hnědou krabici převázanou bílým špagátem.
„Co je zas tohle?“ podivila se a začala se zásilkou lehce hrkat. Uvnitř se ozývaly duté nárazy neznámého předmětu. „To bude asi od Huong!“ položila krabici na polštář, „ zase nějaká pitomost!“
Rozvázala tedy bílý provázek a odklopila víko. Sluneční světlo ozářilo červený přebal knihy, na jejíž titulní straně byl nezřetelný název, kdysi provedený zlaceným písmem :Učení o blefech.

P.S.
 Musím se ti s něčím důvěrným svěřit. Ty to určitě nikomu nevykecáš! V poslední době mám šílený sny. Říkáš si, že na tom není nic zvláštního, ale to bys je musel zažít. Každou noc se procházím ponurým zbořeništěm v doprovodu nějaké obludy, no a ještě je tam ta krabice! Ta je fakt nejvíc psycho! Jak jsem byla v tom bezvědomí, tak se mi o ní normálně  zdálo. Všude se ozývaly dětský hlasy a pak ta krev a šlahoun, co mě chtěl vecpat dovnitř. Bránila jsem se, ale kdybych se neprobudila, určitě by mě to spolklo. Ze všeho nejhorší je ale to, co říkal ten gelan, kerej tam byl se mnou. Oslovil mě: „Blefí slečno!“ Já vím, že je to nesmysl! Blefové už přece nejsou. Jak bych mohla být blef, když jsem se narodila ve staré  Uzdravovně v Plderi. Jsem vlemdynec jako všichni ostatní. Myslela jsem si, že je to jen výplod mé fantazie, ale před chvílí mi přišel balíček s dost divnou knížkou. Raději ti ani neřeknu, o čem je, protože…protože nechci! Tak!

Pokračování příště