V přímém přenosu

/literární cvičení/

- Ahoj, podávám mu ruku z auta, já jsem Zora.

Je to ode mě malinko nezdvořilé, měla bych vystoupit a ruku podat vestoje, ale hodiny běží, za půl hodiny nám o dvacet kilometrů dál začíná společný pořad. Je v tom i malinko naštvání na člověka, který nemá mobil – a jehož jsme proto hledali po celém městě. Nějak špatně jsem si napsala místo srazu a bez mobilu nemohla upřesnit.

- Dobrý den, Vašíček, pozdraví on a podá mi ruku. Má pevný stisk, první bod v jeho prospěch.

To bude nějakej magor, zhodnotila jsem ho na základě odpovědi, proč on, přesčtyřicátník, nemá mobil. – Jsem antiglobalista, zněla. Ale teď ho poočku pozoruju – na zjevného magora nevypadá. Přesčtyřicátník, šedý svetr, poněkud obnošené manšestráky, zelený parker. Zjevně nemá potřebu být in a stále mladý. Vlasy nakrátko, vousy, v davu bych ho minula a ničím by mě nezaujal.

   Chvíli jedeme mlčky, pak začnu hovor. Pracuje na městském úřadě, na stavebním odboru. Dovolené tráví na chalupě, jednou vyrazil s kamarádem z práce na víkend na kolo, ale nějak se nevedlo. Manželku má před totální endoprotézou, jeho bolí záda. A tak dál. Běžné otázky, běžné odpovědi.

-         Tady pomalu, upozorní nás, když se blížíme k menšímu rybníku. – Proč?, ptám se. – Ta hráz je buď před zborcením nebo rekonstrukcí, ještě nevíme, pro co se majitel rozhodne, dodá ironicky a vypravuje dál jakousi složitou restitučně majetkovou kauzu. Během pěti minut se dozvídám možná víc, než bych nezbytně chtěla a potřebovala slyšet. Ale drží se tématu a podstaty věci, jenom prostě asi nemá klid, pokud neřekne všechno. Další bod k dobru – má hezký hlas a nepolyká slabiky. /Ve vhodné chvíli se zeptám, zda někdy hrál divadlo, že má tak dobrou výslovnost:  – Jo, ale jenom u nás ve městě, jako dítě a pak akorát dvakrát ročně na slavnostech, co město pořádá/.

Daniel má k rybníku na pana Vašíčka doplňující otázku – a pak už se baví jenom spolu. Což mi dává možnost znovu si ho nenápadně prohlížet. V jednu chvíli zachytím jeho rychlý pohled. Taky si mě testuje. Někde hluboko ve mně se něco pohne…

   Ale to už vjíždíme na náměstí, parkujeme a vykládáme věci z auta. Chci napravit svou malou nezdvořilost a podávám mu ruku: - Tak ještě jednou, nezlobte se, já jsem.., nedořeknu. – To je dobrý, neomlouvejte se, zrozpačití. Ohlédne se na kulturák a zbytečně se ptá: - Tady to je?

   Jde přede mnou do schodů, všímám si, jak má dlouhé nohy. A asi nové boty. V duchu se pousměju: kvůli dnešku si u Vietnamců koupil nové boty…Nemůžu vědět, zda kvůli dnešní akci a jestli u Vietnamců, ale fantazie mi už běží na plné obrátky.

xxx

Je vám doufám jasné, že tenhle příběh si od A do Z vymýšlím, jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi je čistě náhodná. Prostě píšu na zadané téma. A teď se rozmýšlím, jak svůj příběh povedu dál. Nechci, aby z něj byla banální love story, ani nechci naše setkání nahodit jako okamžik v čase…Nezbývá, než psát dál a jak to dopadne, si počkám. Minimálně do konce pořadu.

xxx  

Poslouchám úvodní řeči a tvářím se neutrálně, i když si po dlouhé cestě připadám upocená, špinavá, prostě jak vytažená z popelnice. Nemívám trému, ale teď…Vašíček na mě upřeně kouká a já se stydím. Svádím stud na staré boty, ale…jenom tím to není.

Pořadatelé mi předávají slovo…a všechno mizí. Soustředím se a hlava mi jede naplno. Do chvíle, než zachytím JEHO pohled – vypadnu z rytmu a jsem ráda, když dokončím větu.

   Rozhodnu se, že se nedám. Není mi patnáct, pár mužů jsem v životě viděla, proč mám mít trému zrovna z Vašíčka?!

   Pozoruju ho, když hraje svoje písničky a zmocní se mě absurdní a zcela nevysvětlitelné přání pohladit ho po zádech. Schovám ruce do kapes a zatnu nehty do dlaní. Když tleskám, mám od nehtů červené jizvičky.

 xxx 

Pořad končí. Stejně dobře může skončit i moje story. Koho z čtenářů zajímá, jak, kdy a proč mě začal zajímat nějaký úředník městského úřadu? Co s tím teď? Mohla bych…ano, už vím.

xxx

-         Jdeme na večeři?, zeptá se Daniel, když vyjdeme z kulturáku. Váhá. – Jen pojďte, Dan vás pak hodí zpátky, zvu ho ze všech sil. - Noc je ještě mladá, graduju…Usměje se a ve třech vejdeme do Panského domu. Je pátek večer a na první pohled plno. Ale vzadu odcházejí nějací lidé. Zamíříme k uvolněnému stolu.

-         Marku! Jedna žena ze skupinky, která odchází, se oddělí a jde k Vašíčkovi. – Marku, a v očích se jí mísí radost s úžasem. – Co tady děláš? My tudy projíždíme…, - a hlasy se vzdalují, jak vede Vašíčka ke skupince u východu. Přes jídelní lístek sleduju němé divadlo – potřásá si se všemi rukama, gestikuluje, ukazuje na nás, něco vysvětluje…a už se vrací. – Prosímvás pěkně, můžete mi na chvíli pohlídat tu kytaru?, ptá se. - Hned se vrátím. Potkal jsem…, to jsou známí, dodá rozhodně. Vyjde ven a Dan se zeptá: - Už sis něco vybrala? Co je, prosímtě? Co je s tebou?

   Nemůže vědět, že jsem právě napsáním několika slov poslala za jinou muže, do kterého jsem se začala zamilovávat.

/15.května – 24.října 2005/