|
|
|
| |
"Život je krásný...Ovšem záleží na tom, skrze jakou skleničku se na něj díváte."
Živote, jsi krásný! Ano, opravdu se odmnívám, že můj život kypí krásou, neboť jsem si jej tak vytvořila, upravila a hlavně na něj nahlížím optimistickou měrou, která mi dává bojovat s těžkostí a neznalostí dobra neboli zla. Je důležité zaujmout postoj, v němž byste brali sílu k bytí na Zemi. Pakliže jej opravdu objevíte v chápání světa jakožto zmíněné dobroty, nádoby vřelých pocitů a extází, pak je mou skvělou povinností říci, že jste téhož názoru na svět jako já. Toť o sklenici průhledně čiré.
Avšak někdy je tomu právě naopak. Snad bychom ještě před tím měli říci něco o člověku. Je to bytost s určitým charekterem a povahou, což velice ovlivní nazírání na okolní dění. Když jsme brali v úvahu předchozí kladné prožívání své existence, tak je jakousi nutnou podmínkou stanovit, že takový člověk nebyl melancholikem. Teď ho však vemme na vědomí a vznikne nám náhled života bez smyslu, bez víry, bez potěchy a úspěchu konání. Není to škoda? Dá se s tím něco dělat? Cožpak není východiska? Hrozí, že takoví lidé nakonec ovládnou svět? Mnoho znepokojujících otázek, nezdá se vám? Pokusme si odpovědět, pozastavme se právě u otisky prstů pošpiněné sklenice.
Lidé zasaženi trudomyslností si život nevybudovávají ve svůj prospěch. Mohou mít k tomu několik závažných důvodů. Třeba trauma z dětství, špatný vliv obyvatelstva v jeho bezprostřední blízkosti, nenaplnění rodičovské lásky, snad i partnerské. Vlastní ztráta či nenabytí vloh k výkonu práce, jež má také silný pud ovlivňovat myšlení člověka.
Jak jim můžeme pomoci? Podat záchrannou ruku, napadne každého. Udělá to ale? Zřejmě bychom se nyní dostali na úroveň jinou, než jakou rozebíráme. Nechť máme člověka, který je ochoten zapojit se do záchrany nešťastně běžícího bytí. Ona osoba poskytne hřejivé slovo, radu a podporu v mezích sama sobě vytyčených. Je toho hodně, mnohdy to stačí, a poté si smíme s ulehčeným srdcem říci, že jsme uspěli. V druhém případě se vše může zhatit a lidstvo přijde kvůli vině o svou součást, člena, předrahý život.
Hrozí tu převaha či nadvláda lidí pesimistických? Asi ne, zde se opět odráží můj postoj určený mládím a nezralostí, v případě vývojového myšlení k budoucnosti nám prospěšné.
Stejně vašk ani extrémní klady, ani vyhrocené zápory by neměly převládat v našich životních cestách. Člověk by měl žít životem plnohodnotným, projasněným báječnou vůní člověčenské podstaty s hrstmi lásky, světla jakožto lucernou na někdy pošmurné trase vesmírem stvořené mýtinky s námi jako božími bytostmi. Ať se nám daří dobře!
|
|
|