|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Přišla: „Nemůžu myslet jenom na současnost. Nemůžu a ani nechci…“
Leželi spolu v posteli po promilované noci, on a ona. On, celý rozechvělý z toho, co je, co bylo. Ona z toho co bude. Nemyslela na další milování, které stejně přišlo. Myslela na budoucnost, nahlodávala její mysl. Červ své sladké jablíčko neměl o nic méně raději, než pochyby její myšlenky. Jablko už jednou přineslo zkázu, přinese to i jí? Budoucnost pro ní znamenala jen sáhnout do krabičky plné hustého kouře, sáhnout až na dno, lehce ohmatat, a táhnout. Nikdo nevěděl, co ve své krabičce mohl najít, snad zmařené sny, snad kousek něčeho, co zdánlivě přinášelo štěstí, možná malé botičky… Zmatenost se v ní zabydlela, jak šnek ve své ulitě a ne a ne vylézt, komu by se taky chtělo z teplého domova, kde může snovat své zákeřné nitky, kterými nakonec smotá celou vaši duši, i tělo! Budete vypadat, jak lákavá sýrová bageta, připravená a zabalená vaší maminkou. Moc lákavá kořist, bez možnosti úniku, možnosti dýchat, možnosti pohnout se. Další šance osud nedává...
„Co bude dál? A bude vlastně něco dál? Co chci? Dělám, co je správné? Budě něco za okamžik? Bude okamžik delší než můj život? Stojí celý život v nejistotě za víc než jeden krásný záblesk, duhové mámení? Chci létat…“ Odešla.
Koukala se mu do očí, nikdy neviděla oči tak jasné, čisté a dobré! Teplé rty a spokojený úsměv, kůže hebká a jemná. Přitiskla se k němu a pousmála se, srdce se jí rozbušilo štěstím, chtěla si ten okamžik zapamatovat na vždy, byla šťastná.. Povídali si o svém štěstí, mít jeden druhého… Jeden druhého…
Přišla: „Budoucnost je vratká a já chci létat. Nebo padat volným pádem? Cítit vzduch, lechtající chloupky na prstech, svobodu, samostatnost! Co se zítřkem?“
Chodila po místnosti sem a tam, mluvila a mluvila. Byla tam ale sama, občas něco vzala do ruky a pak to zase zmateně položila na své místo. Melancholicky hladila deku, poté zase zuřivě svírala draka v ruce. Ležela, procházela se, lezla po zdi. Hlava těkala, jak časovaná bomba, jen display se zbývajícím časem někam zmizel. Myšlenky byly rychlejší, než všechna slova. Myšlenky nejasné, slova zmatené. Slzy jí stékaly po tvářích a její upřený pohled byl někde za bodem představivosti všech, jen někteří jí rozuměli. Rozuměli, kde ten bod je, ale nikdo z nich nerozuměl jí. Nenáviděla, jak jí říkali, že jí chápou, jen proto, aby s ní dále nemuseli mluvit! Prostě jí jen ucpat ústa, jako když přijdete na slavnostní hostinu a tam je na táce prasečí hlava a ve své tlamce má pomeranč! Hystericky se smála…
„Co bude dál? A bude vlastně něco dál? Co chci? Dělám, co je správné? Bude něco za okamžik? Bude okamžik delší než můj život? Stojí celý život v nejistotě za víc, než jeden krásný záblesk, duhové mámení? Chci vůbec něco dál? Chci létat…“ Odešla.
Konečně! Zazvonil zvonek, střetly se dva zamilované pohledy, obětí, pohlazení, vzetí za ruku. Koukala mu přímo do očí a neměla strach… Povídal jí o svých snech a ona poslouchala se zavřenýma očima, nemyslela na obsah těch slov, spíš na tón hlasu, způsob jakým to bylo řečeno. Přijímala jeho tělo, lačně sála jeho ústa. Smála se! Smála se uvnitř. Jaké to bylo štěstí, že se setkali a dostali tu šanci mít jeden druhého… Jeden druhého…
Přišla: „Budu létat, budu volná a nesvázaná, vymotám se ze všech příběhů, které stejně nezasluhují mojí pozornost.“
Cítila vzduch lechtající chloupky na prstech, svobodu, samostatnost. Nebyl zítřek, nebyl včerejšek, ani dnešek, jen to duhové mámení. Nic nebylo problémem, nic netlačilo, ani to nakousnuté jablko se nezdálo tak otrávené. Mohla vše… Štěstí užívat si jeden druhého, měla svojí druhou polovinu. Poslední kostka v té strašné stavebnici zapadla na své místo. Vzala za tu správnou nitku a začala odmotávat, kousek po kousku zmatenost a nejistota mizela. Nit spadla na zem a ona začala létat… Spojila se, s tou správnou polovinou, se sebou samou… Odešla, tentokrát snad už opravdu na vždy. A její odchod byl končený, odešly obě..
Ale žádný let netrvá věčně…
|
|
|
