Šla jsem po ulici a mé slzy byly se mnou,  tiché společnice.

Došla jsem až k přehradě,v tuto roční dobu zamrzlé,

chvilku jsem jen sedíc na břehu hleděla na ledovou hladinu,

když uplynulo pár minut,

přistoupila jsem blíž..

možná by někomu můj výraz připadal šílený,ale já si připadala jako ..jako někdo ,

kdo má vládu,

vládu...nad svým žitím..

Sundala jsem si batoh,který mě celou cestu tlačil svým obsahem do zad,

vyndala parádní nástroj..

chtěla jsem ten led rozsekat,rozdrtit tak jak něco uvnitř mě, drtí mou duši...

Přes slzy jsem dezorientovaně máchala všude kolem sebe..

Muselo se to stát..rána ťatá do živého masa...

i přes prochladlou zimu jsem cítíla pálivou bolest.

Krev najednou byla všude a to bílo kolem její rudou barvu ještě vyzdvihovalo,

byla to ta nejkrutější krása..

Líbila se mi ta bezmoc a chtíč,co se mě zmocňovaly..

Když  byl dostatečný ..smočila jsem krvácející ruku do vody.

Jako by měla být živá

..nebo mrtvá..

Stačilo málo a skočila jsem tam celá...

Zavřela jsem oči...bodavá bolest  z ledové vody..zaháněla všechny myšlenky,

dělalo mi to dobře,

nemohla jsem dýchat...

co na tom záleží..

Najednou ..jsem chtěla ven ..rozmyslela jsem si to,chtěla jsem zakřičet,ale z pusy mi vyběhlo jen hejno bublinek..divokých a nezkrotných..

jako sama smrt,kterou jsem již v dálce zahlédla,

velký černý stín,

pak už jen ...stupňující se bolest ,křik v uších...

slyšela jsem všechny ,kteří umřeli a přitom chtěli žít,

jako jeden hlas,hysterická otázka Proč..

cítila jsem se bezbranně...a došlo mi to..

..došlo mi ,že neměla jsem tam jít,neměla jsem nořit se do hlubin...

ale bylo pozdě...

**************

V ranních novinách byl text a fotky..

Našli tělo...

A kolem rudý oblak ...

Našli dívku ,zmrzlou mrtvou s rudými vlasy...

Našli ji ...,ale její naději už nikdo neobjevil...