Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
	Realistka Autor: annandale (Občasný) - publikováno 20.12.2005 (11:12:12)

Neměla dovoleno chodit tak daleko, a už vůbec ne tam na to místo. Ale stejně chodila.

V bandě děcek z ulice se to ztratilo. A ona navíc pociťovala na to místo výsostné právo. Žádné jiné dítě ze sousedství tam totiž nikoho nemělo.

                                                  ***

Bílé kříže nastavovaly své náruče vstříc oceánu. Přehlédla návrší protkané úzkými cestami. Některé vedly k hrobkám. Horký vzduch zatavil krajinu

do nehybného obrazu a  ticho náhrobků umocňovaly cikády a šumění Tasmánského moře, dole se tříštící o skaliska.  

Na brance přečetla ceduli:

 

‘Hřbitov je přístupný od východu do západu slunce. Zdržovat se v tomto prostoru mimo stanovenou dobu je na vaši vlastní zodpovědnost.’

 

Automaticky sáhla po mobilu, ale uvědomila si, že jednodušší bude zkontrolovat oblohu. Slunce se jí zdálo ještě dostatečně vysoko.

Na českých vratech by bylo napsáno ‘Na vlastní nebezpečí’.

A kříže by byly černé; temnější a ledovější o stíny, jež by na ně vrhaly mohutné duby.

Sympatické. Smrt tady nemá barvu temnot. Bílá je barva naděje, čistoty a smíru.

Jako bílé šaty nevěsty.

Sundala si přilbu, zavěsila ji na řidítka terénního kola a prošla branou. Jaké šaty si ona vezme, o tom ještě nepřemýšlela. Asi ty nejjednodušší jaké objeví.

Malá se bude jmenovat Francesca. Francesca Lauzonne. Artikulovala si polohlasně do kroku napodobujíce akcenty, které kdy slyšela, a bavila se tím, jak to zní.

Bude to nakonec malá svatba. Ačkoli je Xaviero již kulturně poměrně asimilován, při výběru svatebčanů se ozvaly jeho pravé kořeny. Na všechny své Italské bližní se rozpomínal s tužkou v ruce; s každým pečlivě vykrouženým jménem na papíře se o čemsi polohlasně dohadoval, aby jich pak polovinu chladnokrevně přeškrtal s vítězným: ”There we go!“ Jenom padesát lidí.

 

Prohlížela si kříže. Některé byly jen dřevěné, jiné z kamene.

Dívala se do tváří vystavených na fotografiích, vyšisované úsměvy i smutky. Oči v sobě zračily nevinnost. Tehdy netušily kdy to všechno skončí.

A jak. Pomlčkou mezi datumy. Jak devalvující. Četla jména, odečítala prožité roky vtisknuté do pomníků.

Kromě Anglosasů Poláci, Chorvaté, Rusové. Italové milují hrobky, nákladné prostorné příbytky. Ty dveře se jmenovkami ji přitahovaly nejvíce. Nikdo nikdy je zevnitř neotevře. Jak nelidské ty domy jsou. Vrhají stále delší stíny.

 

Obzor na východní straně potemněl a slunce se sklánělo k oceánu. Vánek ochladl a zesílel. Pocítila ho na okamžik až v kostech; nikoli však od zimy. Že se o pár centimetrů protáhly stíny a náhrobky se ve světelném kontrastu přiblížily k nebi, to přece není důvod k znepokojení. Možná ale už v tomto momentě tušila že se začalo dít něco co nemohla předvídat ani ovlivnit.

Jak jinak si zpětně vysvětlit to náhlé rozhodnhutí co nejrychleji se dostat na silnici vedoucí do města a domů. Sedla na kolo a prchala pryč; kola kloužou vyprahlým pískem.

 

Aniž by si to uvědomovala, předtucha jí zbystřila smysly.

 

Začalo to totiž zvukem.

 

Ve zdejší divočině si už dávno zvykla na nejrůznější zvuky. Ptačí povyk připomínající lidský pláč nebo kočičí mrouskáni se dal slyšet v kteroukoli dobu i ve městě. Tohle však bylo něco jiného.

Dětský smích.

Šťastný a bezstarostný, takový ten jenž se dá zaslechnout v jakémkoli parku na světě a zdá se stále stejný, bez ohledu na to, jakému dítěti patří. Jenomže tohle nebyl park.

Rozhlédla se v očekávání že spatří dítě s dospělou osobou. Neviděla nikoho. Dokonce i zvuk ustal. To musí být zase nějaký další přírodní úkaz, se kterým ještě neměla zkušenost. Vzhledem k tomu, že se na australském kontinentě dosud vyskytují živočišné druhy, jež byly sotva vědecky popsány, nebylo by se co divit. Mohla by to brát v potaz, až zase uslyší nějaký ‘dětský smích.’

 

Šlápla do pedálů; rychle pryč. Slunce se v tu chvíli potápělo do oceánu.

V tom to udeřilo znova. Tentokrát si byla stoprocentně jistá.

Donutilo ji to zastavit. Tajila jízdou zrychlený dech, čekala až to zase uslyší.  

“Come here!”

Nikde nikdo.

Po chvilce se to vynořilo z jiné strany. Opět se to rozesmálo a zdálo se, že to dokonce někomu odpovídá. Někomu, kdo nebyl slyšet.

“Here!”

“Have a look, I’m here!”            

Otáčela se jako na obrtlíku, zrak těkal od kříži ke kříži. Ani se nepohnuly, jen po obloze se neslyšně sunula miniatura letadla.

Utahuje si z ní někdo?

Už už nasedala na kolo, když v tom se to znova rozesmálo.

 

“Hej! Who are you? Where are you?” rozhodla se smích umlčet vlastním křikem. Překvapila ji sytost vlastního hlasu. Jakoby stála v koupelně a zpívala. Vůbec si nepřála aby přišla odpověď. Tušila že opět nikoho nespatří.

 

“I’m Here! Come over!” dolehlo k jejím uším.

 

“No, you come here!” zaječela do ticha až se jí z rozpaků zapálily tváře, a umínila si, že pokud tentokrát dítě nevyleze ze svého úkrytu, vyřeší to nějak kultivovaně.  Zavolá na policii.

 

“I can’t, mum…” ozvalo se, a nejdříve si nebyla jistá, zda rozuměla správně, jelikož poslední slůvko zůstalo viset ve vzduchu, jako smutný, udivený otazník. Tak, jak si mrňata broukají když si hrají se svými neviditelnými kamarády. 

 

“Have you said ‘MUM’ ? ”

 

Otočila se zprudka a zarazila se pohledem na stavbě ze světlého kamene. Hrobka jak vykrojená ze slonovinové kosti vystupovala ze stínů které se se soumrakem prohlubovaly. Měla za to, že ještě před chvílí tam nic takového nestálo a kvetly tam jasmínové keře. Ty ostatně cítila ještě teď, i když po nich nebylo na místě ani stopy.

Lovila zrakem v tmavých zákoutích. Představit si toho dokázala dost.

“Im here!”

Oči bolí jak se snaží rozezeznat co tam je. Někdo tam šramotí. Osahává hrany. Stojí jak přikovaná a hypnotizuje dveře. Za chvíli se otevřou…   

Nic se nestalo. Zklamala se. Děsit samu sebe jí šlo kdysi lépe.    

 

Kdo ji to tedy volal? Když to řeklo mum, pak tedy... 

 

V tu ránu jako by jí do žaludku někdo položil cihlu. Cítila, jak se pod ní všechno zhouplo, padala do hlubin. Co spatřila, bylo to ve své jednoduchosti mnohem otřesnější, než jakékoli fantazie.  

 

‘Lucie Lauzonne’

 

Četla to stále dokola, písmenko po písmenku, namáhavě, jako dítko ve slabikáři, až se odvážila přistoupit blíž a …sáhnout si na to. Pod prsty cítila své jméno, místo a datum narození, pomlčka a …datum úmrtí.  Když konečně připustila, že ji zrak neklame, nemohla pro změnu uvěřit že...Tak brzo.

Dotkla se bezděky svého břicha a zkoprněle upírala oči na údaje vytesané do mramoru, otazníky nebraly konce, a všechny pokusy odpovědět na ně rázem zavrhovala, jelikož se jí v tu chvíli jevily jako nepodstatné. Až konečně se propracovala k reakci, jež vyhodnotila jako nejrozumnější.

 

“What’s going to happen, my darling?” zaskřípalo v jejích hlasivkách. 

 

Snad by s ní to její dítě ještě na chvilku mělo zůstat a vysvětlit to. Nějak přehledně,  srozumitelně, pokud možno s jednoznačným návodem, jak to v inkriminovaný čas zařídit. 'Seď tehdy a tehdy hezky doma, stane se autonehoda, zaútočí  žralok, rasisté, teroristé, vypukne požár, mor…'

 

“Is it some car accident?” zvolala dramaticky, asi jako začínající herečka do prázdného hlediště.  Autonehoda jí, možná vzhledem k věku a kultuře v níž se narodila, připadala nejpřijatelnější. Představit si to nedovedla, ale dalo by se to pochopit.

 

Dítě mlčelo.

 

Dobře, i kdyby to byla nějaká choroba, dá se s tím něco dělat. Přestane kouřit. Vynechá hranolky a čokoládu. A žádný alkohol. Nebude jezdit na kole po silnicích, smog devastuje plíce. Bez důkladného potření pokožky dostatečně silnými UV filtry nevytáhne paty z domu. Možná by se měli taky s Xavierem odstěhovat z města. A dojde si na kompletní zdravotní prohlídku. Stádo zdivočelých koní se hnalo její myslí a cupovalo veškerá rozumná opatření na kusy. Nad tou spouští se klenula otázka:   

 

'Jak vůbec bude od teď žít, s tolika omezeními, pokud nedostane odpověď?'   

 

“What is going to happen with me, can you tell your mum, darling?” zeptala se s novou nadějí.

 

“It happened, mum,” opravil ji hlásek. Pokusila si srovnat v hlavě, proč to dítě užívá minulý čas, a nakonec usoudila že zřejmě nechápe, že se ve skutečnosti ještě ani nenarodilo. Rozhodla se přistoupit na jeho hru.   

 

“Well, what happened?”

 

“Dad said you are sleeping and no one can wake up you,” vyslovovalo dítě pečlivě hlásku po hlásce.

Zpanikařila. Takhle se toho moc nedoví.

 

“Tell me what happened! I’m your mother and you must obey me!” rozčílila se.

 

“Catch me if you want!” a bezohleně bezstarostný smích se roztočil kolem její hlavy.   

 

Zalapala po dechu. Nemělo by to dítko spíše truchlit u hrobu své matičky, náležitě smutně, tradičně po česku, ve stínu statného dubu?

 

“Do you miss me?” pokusila se uvést situaci do patřičných mezí.

 

“Yes I do.”  

 

“And would you like me to come back?”

 

“Yes I want! Come back, mummy!”

 

Snad konečně teď se jí podařilo vmanévrovat to nezbedné děcko tam kam potřebuje. Zhluboka se nadechla a pomalu, s laskavou naléhavostí promluvila:

 

“So listen to me, darling. You must tell me what happened to me before I had fell asleep.” 

 

“I don’t know.”

 

Napočítala do deseti.

 

“And can you please ask your daddy, darling?”

 

“Ok. Come tomorrow, mum. Come back!” odpovědělo dítě pohotově.

 

“Tomorrow? Why tomorrow?” Její otázka zůstala beznadějně viset ve vzduchu. 

 

Hlásek už neodpověděl. 

 

Byla stuhlá, chlad až v kostech, snad přestala i dýchat. Chvíli trvalo než se dokázala odlepit z místa a pokračovat v cestě. Upírala zrak kamsi před sebe a viděla jen temnou jámu, do které s každým krokem padala. V sobě nesla mrazivé prázdno a na zádech stokilové břímě vyjeveného osudu. Její tělo se stalo hrobkou, a duše mrtvolou, jež nikdy neotevře dveře.

 

Tak jak z toho místa vyšla, tak se na něj druhý den vrátila.

 

Vyrazila těsně než slunce zmizelo za obzorem a namířila si to rovnou tam, kde se ještě včera nacházela její hrobka.

Nikde nic, jen vítr si pohrával s jasmínovými keři.

Čekala na dětsky smích, ale žádný se odnikud neozýval.

Stála tam ještě chvíli, s rukama na těhotném břiše a najednou jí to všechno došlo.

 

To, co na tomhle místě včera viděla, nebyla už dneska Pravda.

 

Jasmínové květy přitakaly svými hlavami. Svět se projasnil. Jáma zmizela, otevřely se dveře a nadechla se čerstvého vzduchu. Ožila.

Měla zase celý svůj život před sebou, i s tou nadějnou dávkou nejistoty konce jež k dokonalému životu potřebuje.  

 

Francesca Lauzonne jí přece odpověděla naprosto geniálně.

 

*** 

Poznámky k tomuto příspěvku

fanýs (Občasný) - 20.12.2005 > Pěkné. <reagovat

Emmet_RAY (Stálý) - 25.12.2005 > pochytil jsem tvé zajímavé poznámky u zdejších prozaických příspěvků, takže jsem byl zvědav, až se sama autorsky projevíš - tvou povídku si určitě přečtu a vyjádřím se k ní, nicméně až později, dnes není ani času, ani střízlivosti <reagovat

annandale (Občasný) - 25.12.2005 > Sama autorsky jsem ted v utlumu, hodne dlouho jsem nic nepsala, a mam dojem, jakobych zacinala od jinud a tedy zacatku, takze se tak rozkoukavam a tezkopadne rozcvicuju a divim, jak mi vrzou klouby ;-) <reagovat

Meryl (Občasný) - 27.12.2005 > Zajímavé, jen mi vadí chyby v interpunkci, které to trochu srážejí... <reagovat

ztratila (Občasný) - 27.12.2005 > Nejsem si úplně jistá, jestli jsem v rychlosti, jakou jsem to přečetla, pochopila pointu, ale i tak se mi to líbí, bez větší gramatických nedostatků, čtivý, plastický, civilní. Což je zvláštní, protože tenhle typ efektní prózy obvykle nevyhledávám. Přišlo mi přirozený i to prostředí: Češka, Austrálie, Ital - ačkoli je z druhé strany fakt, že těch reálií tam bylo až moc a neměly v textu vlastně žádnou roli, byly zbytečné. Překvapivě ale příliš nerušily. Body: 5 <reagovat

annandale (Občasný) - 27.12.2005 > Ztratila> Dekuji za ohlas, potesil. Jen by me zajimalo, co je to efektni proza? <reagovat

zirael (Občasný) - 27.12.2005 > Hmmm. Pointu jsem taky nepobrala, a to jsem se snažila číst soustředěně... Nevím. Buďto je ukrytá fakt hluboko, anebo jsem v útlumu. K textu asi podobné poznámky co ztratila - čtivé, dobře zachycené cizí prostředí (myslím, že ho není třeba "odůvodnit"), atmosféra. Některé myšlénky delikatesní: "hrobka je dům, který nikdo neotevře zevnitř". Sem tam ale skřípne věta nebo obrat - třeba tahle věta je tam zrovna úplně zbytečná (a začátečnická): "Možná ale už v tomto momentě tušila že se začalo dít něco co nemohla předvídat ani ovlivnit." Nechám se překvapit, co povíš o pointě (jestli se ti něco povídat chce:-). A celkem by mě zajímalo, cos psala dřív... že bys to sem třeba dala. Kdybys chtěla. Nová prozaická naděje Totemu. :-)  Body: 5 <reagovat

annandale (Občasný) - 27.12.2005 > zirael> Diky za postrehy, Zirael. Pointa je mozna hodne zakleta a jsou tam vlastne dve vrstvy. Radsi to nechavam na ctenarich at si domysli co chteji. Nebo nedomysli, to nevadi. Starsi veci asi ne, je dobre se od stareho odstrihnout. <reagovat

ztratila (Občasný) - 28.12.2005 > No jo, efektní próza je můj soukromej termín, má taky dvě vrstvy:) Souvisí do jisté míry s místním prostředím, ale nejen: dávám přednost civilnímu, syrovému, do jisté míry snad odprožitému projevu. Na totemích vodách se vyskytují především příběhy fantastické, plné záhad, tajemna, mystérií, ale ne naléhavé, mělké, kterým - řečeno slovy Dana Bárty, i on má doma špatnou spisovatelku:) - nevěřím. Druhá věc je a platí obecně, nikoli pouze pro Totem, existence překvapivého množství autorů, snažících se dodat svému dílu punc jedinečnosti právě tím, že ho vlepí do exotických reálií a postavy nazvou divými jmény, to se musí dít jedině Kleofášovi, Honza by to neunesl... Příběh, který by v drtivé většině případů sám za sebe neobstál, je pak zahlcen reáliemi a jmény a názvy předmětů a pracovními postupy... Tady jsem si jen řekla, že by se to obešlo i bez toho, ale Zirael má pravdu není třeba rozebírat budík na součástky. Jinak chyby tam jsou - ale je jich oproti jiným, aj některým stálicím minimum:) <reagovat

Čtenář - 28.12.2005 > Ztratila> Tak uz ti rozumim vic. Ja bych ale nemela duvod "vlepovat" pribeh do prostredi ve kterem neziju. Ty mas ted noc a ja den a potim se vedrem. <reagovat

Čtenář - 28.12.2005 > Ztratila> sorry- ten ctenar=annandale:-) <reagovat

ztratila (Občasný) - 28.12.2005 > možná proto to působí tak věrohodně:) <reagovat

Emmet_RAY (Stálý) - 29.12.2005 > oceňuji pár chytrých paralel třeba hrobka X dítě v břiše ženy X poselství o smrti z budoucna apod. <reagovat

Lamarski (Občasný) - 4.1.2006 > Příběh se mi líbil, i když němčináři by z toho moc neměli;) Nicméně hezky píšeš. Body: 5 <reagovat

Lenki (Občasný) - 5.1.2006 > Začátek zní velmi zajímavě, ale v tuto pozdní hodinu by to mé oči asi nerozkoukaly, tak snad jindy...(ukládám) <reagovat

Emmet_RAY (Stálý) - 29.12.2005 > "Na českých vratech by bylo napsáno ‘Na vlastní nebezpečí’" - nerozumím - jaký je význam onoho "česká vrata?" "Vzhledem k tomu, že se na australském kontinentě dosud vyskytují živočišné druhy, jež byly sotva vědecky popsány, nebylo by se co divit." - to není zrovna úplně pravda teď k textu - budu stručný, protože není moc co rozebírat - napsáno je to slušně, o to víc vyruší ty drobné chyby, zkus si s tím příště dát více práce, takřka absentní interpunkce je přece zbytečná, právě v takto jinak kultivovaném textu i drobné chybky ruší víc než je zdrávo k příběhu - je to trochu jako lehký vánek, líbí se mi to, ale já raději "těžké melodično", abych tak řekl Body: 5 <reagovat

annandale (Občasný) - 30.12.2005 > Václav Mráz> Ahoj Vaclave, diky za poznamky. ceska vrata jsou spise hrickou a neznamenaji nic svetaborneho- kontrast "ceska mentalita podsouvajici, varujici"-nebezpeci (neco se musi stat) a mentalita: "easygoing" - na vlastni zodpovednost (je to na to tobe, jestli je to spatny, nebo dobry). Ale jasne ze to neni mysleno doslova. S zivocisnou risi je to tu hodne zajimave, aspon co jsem z rychliku zachytila, chystam se nekdy dostat k podrobnostem, pokud se hloubeji zajimas a vis vice, dej vedet. Jinak ti davam za pravdu, lehky vanek je presne, tak jsem to chtela mit. Interpounkce mi delala problemy uz v matersky skolce, (ja to casto fakt nevidim) ale vzdycky se nasel nejaky dobry korektor. <reagovat

Emmet_RAY (Stálý) - 30.12.2005 > annandale> já se hlouběji zajímal akorát o vakovlka, takže krom toho vím už jen spíš takové ty obecné věci jako že většina australské fauny se vyvinula bez vnějších a migračních zásahů, že se na vývoji podílela veškerá biotopická pásma a že, pokud vím, v Austrálii existoval pouze jeden jediný původní savec a že většina živočichů je endemická. Jen mne zmátlo, že jsi tou citovanou větou Austrálii popsala jako zemi, kde by snad ještě měly žít hromady neobjevených druhů, na které vědci číhají, ale o tom já opravdu nic nevím, mám dojem, že tak od padesátých let se už většina zemské fauny (tedy i té australské) považuje za popsanou. <reagovat

annandale (Občasný) - 31.12.2005 > Václav Mráz> ..hromady nepopsane zvere, ne tak to rozhodne mysleno nebylo... pro pobaveni: Ted jsem zrovna narazila v jedne vesele knizce, jez s nadsazkou pojednava o AU, na pribeh o Nothomyrmecia macrops - to je prosim neco jako mravenec, (ale hodne divnej), ktery byl spatren poprve v r. 1931 nejakymi turisty, dopraven do Narodniho Musea v Melbourne, kde byl zarazen pod vyse uvedeny nazev. Od te doby se po nem ale slehla zem, a padesat let na to, kdyz se s pomoci vyspele techniky Americani rozhodli toho mravence znova vypatrat, Australska vlada, aby to nevypadalo, ze mistni vedci jsou banda amateru, vyslala konvoj s ukolem mravence dopadnout. Par dni po vyjezdu, kdyz jeli pres Australskou poust, zacalo se jim kourit z auta a museli prenocovat. Jeden z vedcu, receny Bob Taylor, se sel te noci "zahledet na hvezdy" a ke svemu soku nahle spatril, jak si na eukaliptu spaciruje kolona of Nothomyrmecia macrops a zase mu zmizela pred ocima. Bylo to opet naposledy, kdy byla spatrena:-))). A ted doslovne prekladam: Tohle je zeme, ktera je na jednu stranu podivuhodne prazdna, a na stranu druhou precpana vecmi. zajimavymi vecmi, starymi vecmi, vecmi, ktere nelze jednoznacne vysvetlit. Vecmi, ktere cekaji na obeveni.:-) <reagovat

a nach... (Občasný) - 11.1.2006 > Václav Mráz> žijou <reagovat

stanislav (Stálý) - 13.2.2006 > zajímavý příběh. rozhodně. moje žena si normálně mluví s mrtvejma na hřbitovech, takže je radši obcházíme obloukem, tím je mi tohle téma docela blízké. Body: 5 Doporučil  <reagovat

annandale (Občasný) - 17.2.2006 > Ja se s nima tedy zrovna moc nevybavuju. Ja jenom okounim. A to mam uz od raneho detstvi. Zvykla jsem si. Jeden nahodny okounejici co taky rad hrbitovy mi rikal, ze to je projev vasne k zivotu. Ale Jung zase rika, ze je to opak- projev nekrofilie - lasce ke smrti. Tak nevim a je to vlastne jedno. Kazdopadne v techle mistech casto dochazi k jakymsi zmenenym stavum vedomi, tedy aspon u me. <reagovat

Zrušit obrázky    Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku <jméno   e-mail> Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + čtyři ?