ztratila (Občasný) - 29.12.2005 > Asi jsem svůj názor formulovala příliš stručně a příkře, tudíž ještě jednou, se stejným výsledným znaménkem:
Nepřistupovala jsem k tvému textu s předsudky a ačkoli jsem si původně významně nevšimla jeho přesného zařazení, stále ho považují spíš za povídku, než co jiného (esej, úvahu).
Máme tu text o dětství, vypravěčem je dítě. Tady jsem zaregistrovala jeden významný rys, vlastní více autorům "dětských textů" - aŤ už deklarují cokoli, jde jen o jejich (tvou) "povrchovou", dospělou úvahu, při jejíž realizaci se musejí kontrolovat - u tebe je to patrné už primárně na jazyku, který je spisovný, kultivovaný, najednou dětský a najednou zase kultivovaný a pak zase dětský - nemá to na první pohled žádnou logiku, odůvodněnost, jako by ses to - snad i nevědomě - nějak snažila ukočírovat, ovlivnit. Na mě to působí trochu nepřirozeně a rušivě. Netvrdím vyloženě, že to je vždycky špatně, ale mám na to spíš negativní názor.
Zdroj inspirace s kvalitou díla jistě souvisí a dalo by se o tom dlouze a krásně špekulovat, ale já jsem tohle téma neotevřela, tudíž bych je sem nemíchala.
Neobvinila jsem tě z toho, že sis tenhle text vycucala z prstu, dokonce ze zištných důvodů, to je ostatně tvoje věc. Měla jsem na mysli něco jiného: je jednodušší, méně namáhavé a "úspěšnější" (kvalitativně) napsat fikci, prózu, příběh, než něco abstraktního z oblasti pocitů a ještě více mystiky. Velice často - aniž by se zmíněné myšlenky daly samy o sobě označit za lež, přetvářku, hlouposti - prostě vyzní mělce, uměle, nepřesvědčivě.