|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Ležím v posteli a snažím se usnout. Převalím se na pravý bok čelem ke zdi. Už se mi začíná něco zdát, když slyším šustění koberce. Někdo po něm jde. Ne, ne, nejde, ale plazí se po něm. Šustí koleny, trupem. Svíjí se a posouvá blíž a blíž k mé posteli. Syčí. Ta mrcha syčí. Dělá to často. Něco blekotá. Nikdy jí nerozumím, ale vím, že to není nic pěkného. Její hlas zesiluje. Klade důraz na vyslovení určitých slabik, asi mi nadává. Posunuje se blíž a blíž. Cítím ji nedaleko sebe. Neotáčím se. Začíná mě tím štvát. Hlas zní stále více afektovaněji. Přibližuje se, syčí mi u kraje postele. Za chvíli určitě ucítím její sliny na své tváři.
Její řeč graduje, brzy mi snad ukousne i hlavu. Ona má takový smysl pro humor, že by toho byla schopná. Jednou rukou se sápe po matraci a dece, chce mi vlézt do pelechu!
„Nech mě sakra vyspat!“ rozkřiknu se na ni. V mžiku se otočím. Něco mě bodá v hlavě, je to pocit nejistoty, že by to celé nemělo být, tak jako vždycky. Co když, tam bude? Podívám se na koberec a před postel. Nic. Jen obrys okna na zemi.... a božský klid.
rozkres černým akrylem |
|
|
