Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Čtvrtek 21.11.
Albert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jiří Hájíček – Selský baroko. Teorie relativity historické viny
Autor: zirael (Občasný) - vloženo 10.1.2006

Prozaik Jiří Hájíček patří ke spisovatelské generaci mladší střední generace. Mezi jeho známější vrstevníky jmenujme Jana Balabána, Pavla Brycze, Jáchyma Topola nebo Miloše Urbana. Někteří z nich se dají označit za tahouny současné české prózy – jejich knihám je věnována samozřejmá pozornost, jejich jména jsou obecně známá a tituly se překládají do cizích jazyků.
                  Jiří Hájíček (*1967) debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži. O tři roky později vydal patrně svůj nejúspěšnější román Zloději zelených koní, ještě o rok později román Dobrodruzi hlavního proudu a loni sbírku povídek Dřevěný nůž. Nyní se nám dostává do rukou román Selský baroko. Hájíček, přestože nebyl o nic méně spisovatelsky produktivní než jeho výše zmínění literární souputníci, zůstával na periferii čtenářského a nezřídka i kritického zájmu. Nemáme na mysli periferii neúspěšných grafomanů či autorů jedné knihy, ani tu periferii, odkud zazáří nečekaně kvalitní text, ale zase záhy zmizí v zapomnění. Hájíček jako by stále napůl otálel a napůl byl odstrkován k hranici, kde se dělí spisovatelé na ty respektované a ty méně důležité. Pokusme se zamyslet nad Selským barokem v širších souvislostech a rozhodnout, zda jeho stále s určitými rozpaky přijímaný autor může či nemůže být počítán ke kvalitním prozaikům své generace.
             Román Selský baroko se dotýká závažného tématu – násilné kolektivizace vesnic v padesátých letech a likvidace jejích odpůrců – kulaků. K citlivému období se ovšem dostáváme obloukem a retrospektivně skrze hlavní postavu a zároveň vypravěče Pavla Straňanského. Ten se zabývá sestavováním rodokmenů a pracuje většinou v třeboňském archivu, kde také začátkem léta potká Danielu, mladou ženu pátrající po svých kořenech. Straňanský má v té době za úkol nalézt udavačský dopis, který před padesáti lety v jihočeské obci Tomašice zapříčinil uvěznění a zabavení majetku několika tamních statkářů. Sledujeme jeho opatrné pátrání skrze staré kroniky i vzpomínky pamětníků a také postupně se prohlubující osobní zájem o dávnou historii. Hledání Straňanského přivede k osobě Rozálie Zandlové, bývalé krásky, vesnické femme fatale a nyní osmdesátileté stařeny, která udavačský dopis napsala. Příběh se odhalením neuzavře, naopak ještě více zatemní a nečekanou úlohu v něm zastane i Daniela, která se předtím stihne s Pavlem sblížit.
             Syžet Selskýho baroka ze všeho nejvíce připomíná detektivku, respektive detektivní pátrání. Nejedná se zde o vraždu či krádež v kriminálním slova smyslu, ale svým způsobem jsou naplňovány i tyto znaky – zabavení majetku statkářům není nic než shora posvěcenou krádeží a odejmutí cti a důstojnosti může být v jistém smyslu považováno za vraždu (osobnosti). Hájíček si pravděpodobně uvědomil, že v postmoderní současnosti tolik oblíbené míšení „nízkých“ a „vysokých“ žánrů může pomoci i jemu – udržet napětí, čtenářský zájem a v neposlední řadě i strukturu textu. V jeho dřívějších prózách (především ve Zlodějích zelených koní) se nápaditý příběh často rozmělnil a roztekl nesvázán jasnými pravidly.
             Pevná dějová osa románu prospěla. Zejména na počátku se Hájíčkovi podařilo zaujmout a vzrušit pro následující řádky; také tím, že důležité informace a indicie nechával v textu objevovat postupně (což u něho nebývalo zvykem). Ale jak se děj rozvíjí, konzistence vyprávění se hroutí, pointa vychází jaksi do ztracena a závěrečná katarze „dopadení pachatele“ chybí zcela. Může to být do určité míry autorský záměr; Selský baroko také jednoznačně není detektivkou; nicméně o trochu více ochoty autora k podřízení se pravidlům (byť vypůjčeného) žánru by přineslo chutnější čtenářské ovoce.
             Stejný jako v předchozích prózách zůstává Hájíčkův styl. Bývá označován poněkud zavádějícím způsobem jako „lyrický“, snad že klade menší důraz na akci a rád prodlévá u popisu. Popis je autorova silná stránka, atmosféru buduje zručně a nenásilně (přestože někdy na úkor vývoje vyprávění). Děj je situován do dvou letních měsíců a je třeba říci, že dojem rozpáleného, líného, těžkého léta je velmi sugestivní. Hůře dopadá charakteristika postav – bývají to často jen vnější znaky, které postavy odlišují. Hájíček je nedokáže charakterizovat mluvou a někdy ani povahou (zejména postavy vypravěčových venkovských kamarádů splývají v jedno). Tím se dostáváme k autorově slabině, jíž jsou dialogy. Oproti minulým prózám plynou samozřejměji, ale jako by zde z mnoha různých úst zněl stále jen jeden (vypravěčův) hlas.
             Vykreslení postav obecně je u Hájíčka problematickou záležitostí. Stejně jako dříve i nyní je vypravěčem zcela nepravděpodobný lidský typ, který – nebýt autorem zrovna Hájíček – by vyzníval místy až parodicky. Pavel Straňanský je „čistá duše“, muž sice dospělý, ale v mnoha ohledech ještě dítě, udivené zlobou světa. Všechny kolem sebe považuje za stejně dobré jako on sám, nikdy nic nedělá pro vlastní zisk, je nezáludný až k pláči. Hlavní postava (také „Pavel“) ze Zlodějů zelených koní splňovala tyto charakteristiky dokonale, Pavla ze Selskýho baroka obohatil autor ještě o nové vlastnosti. Záměrem zřejmě bylo postavu zplastičtit, udělat ji méně ideální a tím pádem i více uvěřitelnou. Pavel Straňanský tedy v různých situacích vystupuje ze své jelimanské role a chová se náhle jako drsňák, který si nenechá od nikoho „kydat na hlavu“. Zdeptá nepřítele a bez varování se opět stáhne do své obvyklé uťápnuté nevinnosti. Nutno říci, že ačkoliv autorův záměr byl bohulibý, ku prospěchu věci nevyšel. V Zelených koních byl Pavel někdy směšný, ale uvěřitelný jako živoucí bytost, v tomto románu se nový Pavel drolí do několika nepravděpodobných postav najednou.
             Není ale všechno špatné na Hájíčkovi. Krom zručnosti ve vykreslení atmosféry, kterou ovšem lze odhalit rozborem jazykových prostředků či jinou formální analýzou, ovládá ještě jednu dovednost, na kterou literární teorie dosud nevynalezla měřítka. Můžeme tomu říkat „čtivost“, i když tento výraz neodpovídá přesně. Je to pocit, který nás nutí otáčet stránky a dočíst až na konec – a to co možná nejrychleji. Přestože se při četbě ošíváme nad papírovým hrdinou, nepravděpodobnými dialogy a různými jinými prohřešky, román nedáme z ruky až do závěrečného zaklapnutí. Literární teorie tomuto umění nepřikládá váhu, ale čtenář – ten nepostradatelný arbitr – by se bez něho neobešel. Tvoří dobrou knihu.
             A Selský baroko je dobrou knihou. Je v něm sice třeba často rezignovat na to, jak jsou věci řečeny, ale o to důležitější zůstává, co se říká. Hájíčkovi se podařilo promluvit o něčem tak sporném, jako je historická paměť a vina, jediným relevantním způsobem – totiž na základě předpokladu, že výše zmíněné pojmy byly a budou pouze relativní. Přestože takřka až do konce udržuje iluzi možnosti rozdělení na dobré a špatné (černé a bílé), v závěru problém viny a odpuštění, oběti a kata, věčný problém „kde je pravda?“ nechává moudře nerozsouzen. V přiznání vlastní neochoty a neschopnosti být soudcem je autorova největší síla.
            Na počátku jsme se ptali, zda lze Hájíčka připočítat k současným kvalitním prozaikům. Co dělá kvalitu? Zjednodušeně to je dobrý příběh, schopnost spisovatele přesvědčit o něm čtenáře a v neposlední řadě kritické vyslovení se k něčemu hlubšímu, obecně lidskému. Hájíček obstál.



Poznámky k tomuto příspěvku
Brain (Občasný) - 18.1.2006 > Pak bych ovšem v žádném případě nevyjmenoval ty "nedostatky", které signalizují naprostou zmršeninu.
<reagovat 
Brain (Občasný) - 18.1.2006 > Ale to přece není pravda, podívej se, co jsi napsala: Nový dům navržený architektem XY sice nemá střechu a topení, má zazděná okna a dveře, ale přesto je tento dům zvláštně naléhavým místem k bydlení.
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 19.1.2006 > Felipe.> Jednoduše a naposled: Nějak jsem popsala svůj dojem z té knihy. Tobě se moje formulace nelíbí. A? Má smysl tuhle debatu dál vést, když okatě chybí cíl a směr?

Mohlo by to být zajímavé, kdyby sis Hájíčka přečetl a porovnali bychom si názory. Ale takhle je to jen tahání o slovíčka.
<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 23.1.2006 > Zbývá mi pár stránek -

Ale nalistoval jsem tu Juříkovou a docela s ní musím souhlasit.
Doporučil 
<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 24.1.2006 > V posledně jmenovaných kritériích sice obstál, ale v ostatních zas ne. Ono jak (kurzíva) je totiž hrozně důležité. Jakási svrchní čtivost tomu nechyběla - myslím rovinu syžetu, který je zručně promyšlený -, ale základní rovina textu, věta po větě, to je podle mne průšvih: nejde jen o dialogy, popisy např.přírody jsou zcela konvenční, jazyk nudný (výjimka je občasné "bráchovo žena"), styl řídký a děj plyne stále stejně povadle. Spousta zbytečných, vycpávacích slov. Čekal jsem nějaký reálný průlom do minulosti, ale ten je pouze naznačen (např.vyprávěním Zandlové).
Historiografické bádání vypadá spíš jako karikatura, chybí (byť skrytý) náznak akribie, nedá se tomu moc věřit ("což se dá vysvětlit dlouhou třicetiletou válkou" - str.55) - ale to je relativně drobnost.
Co musím ovšem vyzvednout - děj je rozpracován dobře a zajímavě, problematiku historické viny vystihnul Hájíček v celé složitosti a rozpornosti. Jako zajímavý rys mi přijde, jak je kniha (jen nepřímo) obrácena do minulosti. Děj-komentář.
Autor podle mne nepatří k těm, "kterým by se vyplatilo nadávat". Ale stejně jsem rád za přečtení - nejen kvůli orientaci. A je to spíš novela. Mám-li parafrázovat Juříkovou, jde pouze o mamutí mládě, které je ještě slabé a trochu se třese. S její výhradou ke konstrukci fabule souhlasím, i když: o patřičné překvapení se autor postaral, nebýt ovšem toho, že jsem předem četl tu recenzi v Hostu..:)
Napadá mne taková nálepčička: venkovský polorealismus (zelení už vědí). Ale nikomu nevnucuji!

Názor na kvalitu tvého příspěvku neměním, těším se na nějaký nový.
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 25.1.2006 > Jonáš> Vida! Chytré, sebevědomé. Piš pořádný kritiky, ne jen poznámky pod příspěvek - je tě na to škoda. Naposled k Hájíčkovi - myslím, že v jednotlivostech se shodnem, jen u tebe prohrává díky "jak" a u mě vyhrává díky "co". To s tím mamutím mládětem je dobrý:) Jen ať vyroste.
<reagovat 
čtenář Jonas - 25.1.2006 > Poteseni je na me strane..
<reagovat 
Jonáš (Stálý) - 8.3.2006 > Myslím, že ambice na společenský román můžeme přisoudit spíše Intimní schránce Sabriny Black..
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 8.3.2006 > Jonáš> Nepochybně můžeme, jen nevím, jak to souvisí se Selským barokem.
<reagovat 
 Jonáš (Stálý) - 8.3.2006 > zirael> viz Juříková
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 8.3.2006 > Jonáš> to abych si to přečetla ještě jednou. -nechme to na face to face, to je na diskusi větší zábava. o Haklovi s tebou popovídám ráda.
<reagovat 
swedish_nigg (Občasný) - 16.6.2006 >

1.

"... Hájíček si pravděpodobně uvědomil, že v postmoderní současnosti tolik oblíbené míšení „nízkých“ a „vysokých“ žánrů může pomoci i jemu – udržet napětí, čtenářský zájem a v neposlední řadě i strukturu textu..."

- tady mi není jasný, pokud mísí "nízký" a "vysoký" žánry, který jsou ty vysoký. protože rozvádíš causu detektivka (pravděpodobně jako převládající aspekt), ale už ne to druhý (a předpokládám, že tím nemíníš "nápaditý příběh") - tadle pasáž je hodně vágní

 

2.

"Hájíčkovi se podařilo promluvit o něčem tak sporném, jako je historická paměť a vina, jediným relevantním způsobem – totiž na základě předpokladu, že výše zmíněné pojmy byly a budou pouze relativní." - tohle ale vůbec neplatí pro literaturu! protože ta je oblastí, kde relevantní může být hypoteticky každý způsob - rozhodně bych to tedy ještě neviděl jako kvalitu

 

3.

"V přiznání vlastní neochoty a neschopnosti být soudcem je autorova největší síla."

- tahle věta možná na první poslech zní hodně elegantně, ale mělaby sis uvědomit že zmíněné "souzení" se nevztahuje na autora, ale na vypravěče

kdyby tomu tak bylo i u autora, pravděpodobně by asi vůbec nepsal

 

 

+ bonus:

 

"Krom zručnosti ve vykreslení atmosféry, kterou ovšem lze odhalit rozborem jazykových prostředků či jinou formální analýzou, ovládá ještě jednu dovednost, na kterou literární teorie dosud nevynalezla měřítka. Můžeme tomu říkat „čtivost“, i když tento výraz neodpovídá přesně. Je to pocit, který nás nutí otáčet stránky a dočíst až na konec – a to co možná nejrychleji ... Literární teorie tomuto umění nepřikládá váhu, ale čtenář – ten nepostradatelný arbitr – by se bez něho neobešel."

 

- víceméně jsi tady maně zhruba artikulovala teze antinomie psychické distance Edwarda Bullougha - tím chci říct, že možná ne teorie literární, ale rozhodně estetika na takový pojem jako je čtivo má měřítko: pod-distancování (v podstatě se jedná o to, že se čtenář nechá pohltit dílem, přičemž v extrému, zapomíná na estetické (literární) kvality díla, jejichž přeceňování v opačném extrému vyjadřuje pře-distancovanost) - podle Bullougha teprve dynamická antinomie těchto dvou tendencí umožňuje adekvátní estetický (zde literární) zážitek

 

---------------------------------------------------------------------

 

ale líbí se mi třeba, že jsi dokázala jasně (a přitom stručně) vymezit zásadní slabinu - dialogy

 

možná, že jsi tuhle výtku, chtěla kompenzovat tím, že jsi Selský baroko označila za čtivý, ale čtivý můžou bejt i kréda a bodré postřehy na WC - dvířkách

čtivost sama o sobě (viz antinomie distance) není kvalitou


Body: 3
<reagovat 
 zirael (Občasný) - 16.6.2006 > swedish_nigg> panijo..., vysoko zdvižená laťka pro všechny budoucí polemizátory. takže. 1. za vysoký žánr považuji "román". uznávám, že je to sporný a nevím, kam momentálně dospěla lit.teorie v hierarchizování žánrů, ale mně to takhle přišlo správně: detektivka= žánr v první řadě zábavnostní, mající jasná pravidla, román= řánr intelektuálnější, formálně hodně volný, ale s nároky na nějakou "hloubku". 2. máš pravdu, že obecně pro luteraturu neplatí, že musí soudit "objektivně". chtěla jsem tím říct, že v tomhle konkrétním případě - tj. kolektivizace - mi přišlo nejšťastnější nesoudit. připouštím, že výraz "jediný relevantní" je zbytečně silný. 3. to si nemyslím - proč by "nepsal"? můžeš přece psát i bez závěřečného "ano" nebo "ne", aniž by to bylo plané a zbytečné. a navíc myslím, že zrovna tady autor a vypravěč hodně splývají. (říkám z osobní zkušenosti). 4. zajímavý, to jsem netušila. ... celkově dík za zastavení a vůbec. musím si osvěžit literární teorii, abych ti stačila.
<reagovat 
swedish_nigg (Občasný) - 16.6.2006 >

ad 3.

"přiznání neochoty soudit", která se pravděpodobně realizuje v pásmu vypravěče (nečetl jsem to), je artikulovaným soudem, že jediné možné východisko je nesoudit

(ale pohybujeme se v literárním světě!)

 

tím chci říct, že pokud se takhle někdo přímo přiznává, má tohle přiznání svoji pozitivitu a je to tedy ochota přiznat se k neochotě soudit

(ale netýká se to autora - Hájíčka, ale toho, kdo ti to říká - vlastně text sám, za kterým si přesto můžeš furt představovat třeba Hajíčkovu fotografii v šatní skříňce)

 

 

tím chci říct, že pokud píšeš, tak je to vlastně jedno velký "ano" - nějaký kontinuální čin (primárně záměrný), jehož výsledkem je v tomto případě text

 

a protože si Hájíček řekl tohle "ano", začal psát tenhle Text

 

a pokud tedy fakt, že nakonec Text nesoudí, má být považován za přednost Textu, potom tomu musí něco v Textu odpovídat* (podle toho, co píšeš o "udržování iluze možnosti", předpokládám, že to je to něco), co u tebe jako čtenáře přivodí odpovídající dílčí estetický požitek - tím pravděpodobně bude pocit, že tohle je ta jediná možnost, jak se s tou historií vypořádat

 

na druhou stranu, pokud jsi tohle "přiznání" odvodila (nevím?) jen z toho, že tam nedojde k vynesení "rozsudku", potom pravděpodobně je tohle přiznání textem nezamýšlené a nemůže mu být přisuzováno jako přednost (kvalita, "síla")

 

 

* to je to přiznání v širším slova smyslu

 

---------------------------------------------------------

 

chtěl jsem to jenom upřesnit - a myslim si, že to JE docela solidní problém:

 

něco se na první pohled jeví jako nedostatek (schopnosti), a přece to může být nakonec vlastně ryzí projev dostatku (schopnosti), který se ale ozřejmí teprve svým postavením v textu

 

o to mi šlo, protože věta "V přiznání vlastní neochoty a neschopnosti být soudcem je autorova největší síla." vlastně říká, že:

v tom, že autor (Hájíček) zde není schopný soudu (vzhledem k např. neuzavřenosti problému), se projevuje jeho největší schopnost, protože se k tomu přiznal

 

!ale v románě jde především o schopnost literární* a ne o schopnost soudu!

 

 

* touhle schopností je např. schopnost literárně postihnout ne/schopnost soudu (v ní se reálná schopnost soudu projevuje až sekundárně)


<reagovat 
čtenář Karel - 29.7.2006 > Jsem rád, že recenzi objevuji právě po přečtení Hájíčkova Selskýho baroka. Pomáhá pojmenovat dojmy - ale v něčem osobně zaráží - označením "nepravděpodobný lidský typ" Pavla Straňanského. Byl-li by "tvrdě pravděpodobný" sám bych to vnímal za ochuzení...
<reagovat 
čtenář Lacka - 1.10.2006 > Ztotožňuji se s kritikou. Kniha má opravdu silné téma, ale celková atmosféra vyznívá dutě, hlavní hrdina má být "čistý" citlivý člověk se zájmem o historii, ale nevyznívá tak. Kniha popisuje povrch, jak co vypadá a kdo co říká, ale chybí hloubka. Epizoda s kráskou Danielou mi příjde jako velmi laciné lákadlo. Byla jsem zklamaná.
<reagovat 
<<<Starší    Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter