|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Navlíkli na mě krádež stáda krav. Neudělal jsem to. Dali mě do kobky a za týden mě chtějí zastřelit. Nezasloužím si to. Nechci dostat kulku do hlavy. Chci žít. Jasně, nejsem žádné neviňátko, ale tohle si fakt nezasloužím. Prásk. Svítá. Dostali dalšího. Spáchal to nebo ne? Udělalo se mi nevolno, při té představě, že tam budu stát já a bude to moje osudová kulka. To není možné. Musím to nějak zvrátit.
Podle zákona, když při popravě odsouzeného nepopraví, kvůli nějaké chybě, ať už je jakákoliv, počítá se odsouzený za popraveného - papírově, ale fyzicky ho pustí.
Kulky létají sice rychle, ne ne zas tak rychle, aby se jim nedalo vyhnout. Osvítilo mě. Uhnu! Pár dní si cvičil uhýbání kulce. Pokaždé, když někoho zastřelili, zkusil trhnout hlavou a vyhnout se svému osudu. Dny se krátily a on cvičil. Uměl uhnout hlavou hodně rychle, bude to stačit, aby ho nezabili? Snad. Přišel den, ráno, kdy ho měli popravit. Ani nepomyslel na to, že by zemřel. Byl pevně přesvědčen, že ho oni nezabijí. A taky že to tak bylo... Bylo krásné ráno. Mlha se povalovala na paloučku v lese a slunce pomalu vylézalo na oblohu. Vychutnával si to. Usmíval se a žertoval. Přemýšlel, co udělá jako prví věc, až odsud vyleze a bude ‚mrtvý‘. Dýchal čistý, studený ranní vzduch a šel dobrovolně a klidně k popravčí zdi. Čekali tam už vojáci, připraveni na každodenní rutinu. Všechny je pozdravil a rád se postavil k té zdi. Přivázali mu ruky k půlmetrovému kůlu, aby jim přece jen neutekl, protože byl až příliš klidný. Jejich velitel pozvedl šavli a zavelel: „Připravit zbraň!“ řada vojáků tiše kovově zarachotila puškami. Šavle šla do vodorovné polohy. „Póózor!“ opět ten nepříjemný cvakot všech kohoutů. Šavle klesla. „Pal!“ -KŘACH- Mrtvé tělo se sesunulo k zemi s blaženým úsměvem na rtech. Ale nebyla zde žádná krev. Strážný přistoupil k mrtvému a konstatoval smrt. Příčina smrti: zlomený vaz.
|
Já vím, že je to blbost, ale i tak budu vděčno za názor
|
|