život se totiž vždy řídí
náhodami
je to tunel někam
dojinam
stává se to často
spojit se - jeden s druhým
přát si být tam
ráno vstávám jako jeden z prvních
po povelu mám pohotové reakce
většinou vteřinu
ospalko ospalý nevykládej
i tři, i pět vteřin -
- když si nepospíším -
nemám rád lenochy
co dělaj deset vteřin
i víc
tolik prostoje
to se nepřehlíží
je tuhý režim
jsou ty tam ty doby
kdy byl režim měkký
kdy vládla volná síla
to neštěstí je pryč
návleky na boty
a levá pravá vstřícně
na své vyhrazené místo
...
po necelém dni nás pustí
je to zvláštní
pak doma ještě chvíli
než zhasnou světla
na nebesích brány zamykají
světla umlčí
nač světlo
strojům - blik -
- maminka měla lednici -
proto mám ve světnici okulár
každý máme něco
člověk vedle si vykládá
karty
ten vedle něj uklízí
maminka měla lednici
a já mám okulár a koukám
na trojku v jedné ulici
koukám
bez přestání
už několik ročních bezletí
je tam okno, kde bydlí dívka
na trojce
a trojka je v pětce
a pětka v AM7
7 minut světlem naproti
když mne zachvacuje úzkost
na níž jedinou nic není
představím si ty vteřiny
já - s reakcí do jedné, dvou či tří
ona - s pěti sty
tolik prostoje
to se nepřehlíží
to se netrpí
stejně ale když se vracím zpátky
do dveří, k oknu
zajímá mě
kudy asi chodí, mám strach
že ještě nesvítí
- aby ji nechytli!
ale pak vždycky, přiletí, udýchaná
pět set vteřin opožděná
rozcuchaná hledí
si poklidit
pospravit boty a návleky
připravit
a kouká do zdi
do země
nemá karty
dalekohledy
a tak kouká a mlčí
a pak spí
...
jednou jsem našel zvadlou růži
dal jsem ji mámě
- mít takovou vzácnost, to není jenom tak!
dala ji do lednice
ale růže i tak uvadla
i když byla mrtvá
tou růží jsem tehdy dělal radost
teď jsem byl máma a ta dívka má
dívka
- minutu od slunce
pak jsem se těšil
na pokoj
asi nemám v kartách vykládání karet
ani úklid
ani koukání do země či do zdi
vždycky rovnou k oknu
a čekal jsem - sedm minut -
a ona spustila lampu
a já spustil lampu
a ona se vysvlékla
a já se vysvlékl
a ona pojedla
a já jsem pojedl -
a ona pak spala -
- a já spal
zdály se mi divné sny
v těch snech jsem k ní neměl tak daleko
a ona měla oči
...
když teď vzpomínám - jednou stála i u okna
a dívala se dokud nezhasli
mě bylo líto, že mě nevnímá
že mě nevidí, že nespím
ale pak mi napadlo, že kdyby měla oči
byli bychom si dvakrát dál
den na to jsem měl rychlou reakci
pod třicet setin
to se nestává, tomu věřím
dívka spala a tak jsem šel měřit
práce se táhla
v deset sedm přišla
udýchaná - s kloboukem na hlavě!
jednoduchým, rudým
bůh ví, kde to vzala!
chtěl jsem ji kárat
ale ona hopsala a smála se
a já jen pro úsměv vzal staré plány
splácal si klobouk
do nevzhledného tvaru
a chvíli jsem jásal
a taky se smál
ale pak jsem koukal jak ona smutně kouká
klobouk před sebou, potom na zdi,
pak pod nohama poztrácel svůj tvar
pak byla smutná, plakala
a já byl smutný
se svou smutnou imitací
vážně
stála u okna a koukala než zhasnou
oči zarudlé - ach -
proč jen máme oči?
skočila dolů
kam, to nevím
okem už jsem pak nehýbal
přemýšel jsem, zda taky skočit
- maminka měla lednici -
ale pak, při vědomí, že má růže už není
už sedm minut, už pět set vteřin
není
zůstal mi po ní
klobouk
