O Krutonovi, Brutarovi a Bojlerovi

                                                        I.

     Kruton a Brutar byli jako dva bratři, ale asi nevlastní, protože jeden byl velký mravenec a druhý velký pavouk. Měli společnou louku, uprostřed které rostla postarší borovice se smrkem, celkem v pohodě, jen borovici z dlouhé chvíle usychal vršek koruny. Ale není možné to dávat za vinu smrku, ten se snažil držet od borovice co nejdál, asi jako dva chlapi ve sprše.

     Jednoho dne jsem došel na louku, sedl si po dlouhém pochodu na kus klády a v tom jsem to spatřil : na kládě byly desítky otvorů, celé Město. Napjal jsem sluch, ale neslyšel jsem obvyklé mravenčí ševelení. Ticho. Tak jsem se otočil a připravil si něco k jídlu. To by vytáhlo z díry i starého jezevce. A tak jsem potkal Krutona, obrovského mravence, který zvolna vylezl z jednoho otvoru a zůstal stát. V tom se spustil ze smrku obrovský pavouk, jeho nevlastní bratr Brutar a tak jsme na sebe hodnou chvíli hleděli. Svačina je vůbec nezajímala.

                                                           II.

     Kruton vyrůstal nejdřív úplně normálně, nijak nevyčníval, prožil nádherné dětství s desítkami mravenců a v té době měl nějaké běžné mravenčí jméno. Zlom nastal až mnohem později, kdy náhle vyrostl a byl třikrát větší, než ostatní. Tehdy mu všichni začali říkat Krutone. Uvnitř byl sice pořád stejný, ale ostatní se ho začali bát, záviděli mu jeho sílu a kdyby to bylo obráceně, dávno by Krutona sežrali. Vnější odlišnost se mezi mravenci netoleruje. Marně se jim to Kruton snažil vysvětlit, že je má rád jako dřív. Teď už mnohem lépe chápe barevnost stvoření i nehody, které se při tom velkolepém fofru občas stanou.

     „Bílý havrane, ty bys mohl taky vyprávět, jak já ti teď rozumím!“ volával Kruton do osamělých nocí.

      Ale u ostatních převážil strach a neporozumění a začali se pomalu vytrácet. Kruton jim v tom nebránil, na dobré vztahy musí být vždycky i ti okolo, sám nezmůže nic. I malí rozpustilí mravenci si s ním přestávali rozumět. Nezlobil se, jen svému obrovskému srdci nemohl zakázat bolest. Vzpomínku na každého blízkého, který se někam ztratil, si schoval ve svém srdci na Horší časy, o kterých byl přesvědčen, že přijdou. A taky byl přesvědčen o tom, že se jednou všichni vrátí. Proto neopustil rodnou kládu, ale staral se o ní tak, jakoby by měli všichni přijít už zítra.

     A jak tak žil sám, začal víc vnímat okolní svět, začal potkávat nové tváře. Jednoho dne uviděl za stéblem trávy ohnutá záda chlupatého obrovského pavouka Brutara. Ten to měl obráceně. Odmalička vyrůstal sám, pouštěl hrůzu na mouchy v síti a pak

 i sám hodoval. Brumlal si pořád něco pod fousy a trpělivě prováděl svoje černé řemeslo. S mouchama byl na louce velký problém, bylo jich moc, nemohla je uživit a sousední kmeny nechtěly luční mouchy pustit mezi sebe. Některé se proto ze zoufalství vrhaly samy do pavoučí sítě, zesláblé z toho holobytí. Brutar neměl z takových vyzáblin velkou radost, jejich těla se hodila maximálně na stříšku proti dešti, ale rozhodně nebyla k jídlu. Much měl takový nadbytek, že je začal prodávat líným pavoukům ze sousedního lesa.

      A jednoho dne, kdy váha Brutara byla po úspěšném lovu obzvláště vysoká, prasklo pod ním vlákno a zřítil se z koruny smrku až na zem. Po pádu byl napůl omráčený a napůl sehnutý. Pořád tomu nemohl uvěřit. V tu chvíli ho právě objevil Kruton. Měl velké štěstí, že se Brutar nacházel ve zbědovaném stavu, protože normálně žral i mravence. Byli křehcí jako ledový salát. Omráčeného Brutara Kruton zatáhl pod list trávy, aby do jeho hlavy přestaly bušit kapky prudkého deště, který mezitím zahalil celou louku mohutným závojem. To koutkem svého zpitomělého vědomí Brutar zaznamenal, a tak se stali přáteli.

     Pak tu ještě žil Bojler, dlouhá chlupatá housenka, která občas vypustila teplou sladkou šťávu, po které se mohli Kruton s Brutarem utlouct, tak je bylo možné často spatřit v harmonikovém závěsu : líně a nevšímavě se pinožící Bojler a za ním v přesně aerodynamickém seskupení Kruton a Brutar, nebo Brutar a Kruton. Nevlastní bratři se dojemně střídali. Když se pomalu doplazili k cíli, byli z té ovocné šťávy takřka opilí a Bojlera si pak už nevšímali, což ho velmi mrzelo, těšil se, že až dovleče ty dva mlsaly k hracímu stolku, že si dají partičku karet. Po nějaké době se všem třem tahle zábava přejedla a tak upadli do dlouhé nečinnosti, případně se každý věnoval svému oboru. O těch dvou už byla řeč, tak jen doplním, že Bojler byl závislý na listech šípkové růže, která tu divoce rostla kousek za Krutonovou kládou. Jinak se tu nedělo nic zvláštního. Nad louku nezabloudil jediný kloudně zpívající pták, občas bylo slyšet falešné skřehotání tlustého tetřeva. Třepotali se tu sice modří motýli, ale ti, i když napínali ústa seč mohli - nebyli slyšet.

                                                        III.

     Přišla zima. Nos začal být studený a je jedno, jestli měl tvar prošláplé mravenčí skořápky, nebo bradavičnatých výčnělků pavoučích...zima je družka zlá, nevlídná, neuvaří, pod peřinou nezahřeje.... Namrzlý Kruton se zahleděl do prožitého života a hned se začal rozehřívat. Potkal tolik zajímavých tvorů, zažil s nimi fantastické věci, ať už na zasněžených horách,  v moři slaných kapek, nebo v dalekých zemích....zasnil se a při pohledu na zimní slunce, které prosvítalo přes barevná sklíčka vzpomínek, se zachvěl. Přítomnost reagovala hlubokým mražením.

                                                         IV.

     Uběhly dny, roky, po vodě odplula spousta podzimního listí. Kruton se změnil. Jeho směšně klátivá chůze nyní vyšlapává stezku k obydlí Brutara a Bojlera, úplně stejně jako několik neklidných prstů uvězněného pštrosa v ohradě z klád. Ačkoliv Kruton může jít šikmo, i klikatě, kopíruje jen hranice své zvolené nesvobody. Ztratil půdu pod nohama, začíná taky chodit stejnou cestou, uvězněn sám v sobě a myšlenka na šikmou cestu ho ani nenapadne.

                                                          V.

     Ten náš trojlístek byl docela nešťastný, nikdo je neměl rád. Mravenčí samičky a pavoučice se tomuto místu vyhýbaly velkým obloukem. Jen Bojler se živil určitou nadějí, že se jednou přemění v krásného barvami hrajícího motýla, ale po nocích ho tlačila obava, jestli není náhodou šeredná noční můra. A tak raději žil přítomností, kdy byl celkem slušně vybarvená  i když trochu obtloustlá housenka.

     Často mlčeli, pohrouženi do vzpomínek, kdy to tady žilo, kdy měli spoustu kamarádů, vzpomínali taky na svoje lásky, s kterými prováděli všelijaké kousky.

     A do toho ticha Kruton pronesl hlubokým hlasem : „Co takhle založit kapelu?“

Brum, brum, bylo to jediné,na co se Brutar s Bojlerem zmohli. Což znamenalo chabý souhlas. Postavili si nástroje z jehličí, úlomků větví a blan mrtvých much a dali se do zkoušení. Bavilo je to natolik, že začali opomíjet svá zaměstnání, takže na louce přibyla hejna much, Bojler pohubl, zešedivěl a tím se v mlze nejasné budoucnosti začal rozplývat jeho sen o barevném motýlu. A Kruton? Ten jediný neměl tak vyhraněnou práci či vizi, pouze přestal uklízet Mravenčí město a sedět bezmyšlenkovitě na prazích. Každý se snažil vzpomenout na staré melodie, které slýchávali v době plného rozkvětu na louce. A když se nedostávalo vzpomínek, začali tvořit nové a celkově to znělo nádherně, vložili do hudby všechny své touhy a radosti, šmouhy a bolesti, a tak se z místa pod borovicí linuly příjemné melodie, které jako kouř z komínu stoupaly vzhůru a ovíjely se kolem stromů. A linuly se až za les, do dalekých údolí. Občas tu bigbítovou pohodu zaslechli i lidé, když měli poruchu televize a nastalo nečekané ticho. Nemohli věřit svým uším, považovali to za halucinaci, tak mávli rukou, ale tím zničili tu křehkou hudební nit, že pak neslyšeli opravdu už vůbec nic.

                                                           VI..

Kruton zestárl ještě více. Jeho tělo se mračilo nesčetnými vráskami, vystouply mu kostěné pancíře, jinak dávno zakrnělé, takže byl najednou podoben prapředkům z pravěku, což je poslední fáze před podobností vesmírnému prachu. Bojler už nežil, jednoho dne se ohnul a už se nenarovnal, zkolaboval na cestě do špičky smrku, kde chtěl navštívit Brutara, který už mnoho dní nevycházel, už neudržel nit pavučiny, což by znamenalo při pokusu o vycházku jistou smrt, tak si to užíval ve svém zmenšeném království, zabýval se odvazováním svého příbytku, aby až uvolní poslední uzel těsně před smrtí, se jako balón vznesl k obloze a vydal se na poslední pouť po světě..... je to taky už řádka let, co Kruton zahlédl pavučinový zámotek, který za jednoho vichrného dne vylétl ze špičky smrku, ale bohužel neletěl daleko... napíchl se na suchou větev na kraji lesa...tak aspoň Kruton mohl zvedat oči k obloze a povzdechovat nad Brutarem a jeho nesplněným posledním snem. Kde skončil Bojler se Kruton nikdy nedozvěděl.

A tak na Bojlera vzpomínal ve špajzu, kde se leskly nesčetné sklenice se zavařenou šťávou nešťastného kamaráda.

Krutona nepřetržitě bolela hlava, na kostěných pancířích se mu špatně spalo, k tomu se neustále zaléval potem a trpěl v horečkách. To trvalo už tak dlouho, že se s tím naučil žít. Přes den se měl celkem dobře, ale před usnutím už přemýšlel, jaké to zas bude tuhle noc, chystal se na zápas, ale postupně se tomu spíš odevzdával, síly mu docházely, i chuť k jídlu, tak vůbec nehrozilo, že by potomkům nic nezanechal. Akorát neví, jestli jim bude Bojlerova šťáva chutnat.

                                                              VII.

Po čase zas přicházím ke kládě a očima hledám Krutona. Ještě tu je. Nemluvíme, jen na sebe zase zíráme. Vyměňujem si naše příběhy. Máme zdánlivě společné jen to, že jsme se potkali. Je to ale můj kamarád.