|
| |
 |
Pivo
Autor: Kajman (Občasný) - publikováno 6.10.2001 (18:38:01), v časopise 19.10.2001
|
|  |
PIVO
Není to tak dávno, co jsem často sedával v malé hospůdce, z venku zcela neromanticky socialistické, co se architektury týče, uvnitř o poznání příjemnější, zakapané od vosku, s mihotavým světlem svíček, začouzeným interiérem a často se měnící obsluhou. Scházeli se tam sídlištní mladíci a tu a tam zabloudil opilý taťka z vedlejší dělnické nálevny. Občas takový opilec vypadal ve své bezprostřední jednoduchosti jako bůh. Novopacké pivo, které tam čepovali, neměli hned tak někde a to si bylo možné vybrat z pěti druhů. Šestnáctku, třináctku, desítku, tmavé! Jak šel čas, nápojový lístek chudnul, proškrtávalo se, proškrtávalo, až se vyškrtalo vše vyjma desítky. Nakonec i tu vystřídal nijaký Staropramen.. Půlitříky pěkné, tácky, ubrusy, servis všechna čest, až na to pivo. Co jsem se naposlouchal hořekování taťků nad dneškem, včerejškem i zítřkem, trousíce z rukávů věru svérázná životní moudra, s pousmáním usrkávaje z půlitru a nabízejíce cigaretu. Rozpravy s bohem... Někdy se pořádně rozšoupnul a to jsem se měl co ohánět, aby se do nás někdo nepustil! Jindy platil za celou hospodu a sám jen seděl, civěl před sebe a půlitru se sotva tknul. Nakonec to zavřeli úplně. Tak jde život, co jsem mohl dělat, jednoho teplého večera přijdeš a namísto hospůdky umolousaný non-stop. A do té nové, co čepují Budvar, tam taťkové nechodí. Jen chlápci v saku, s mobilem a kufříčkem. Ani jednou tam bůh nebyl, asi zanevřel nebo mu vadí ten intenzivní „hranolkový van“, hlásící už přede dveřmi, že veškeré šatstvo můžete po návratu domů směle nasměrovat přímo do pračky. Asi si kupuje domů lahvové...
Chodím tam s kamarádem, co hranolkový van snese a navíc bydlí jen tři patra nade mnou, což notně zkracuje cestu na místo srazu. Tomu prý Bůh pomohl z mnoha průšvihů a proto v něj přesvědčivě věří. Z jakých průšvihů, ptal jsem se. Prý z mnoha, o tom nepochybuj! To je jistá věc!
Já nevím, tuhle jsem měl setsakramentskou chuť, neděle večer, do Prahy se už dovalila nazpět vlna lidí, opouštějících ji na víkend, ale všechna čísla jsem vyťukával marně, večer jak začarovaný, nikdo svolný. Šel jsem sám, což téměř nikdy nedělám, pivo bez přátel k popovídání, to je jako párek bez horčice, a nebyl tam. Jen chlapík kolem padesátky, vypadající podobně, vždy jen sedí, oči upřené do prostoru dvacet centrimetrů před obličejem, dá si jídlo, čtyři dvanáctky, vždy sám a pak rezignovaně odchází. Naposledy se mě optal, zda naše shih-tzu, co se batolila za mnou, je king-charles teriér, což rozhodně není. Den nato jsem ho ale zahlédl v televizi, šlo o soudní proces jistého tenisty a dole na obrazovce kmitnul nápis „státní zástupce“, takže žádný bůh, ale velké zvíře! Nic.
Určitě to bude kvůli těm hranolkům.
|
|
|
