Pocitová, objímání stromů
Vsákl se do hloubky pod kůru,
ruce se skrz lýčí propily,
v míze mé rozpustí náturu,
v cévách mých snivou ji rozptýlí.
V koruně jeho rty koutky teď
cukají, větvemi lapá dech,
závratě, vývraty přikryté
travou již, ležíme na zádech,
na špičkách vznešeni tancujem,
milenec v pase mne obejmul.
A že je důchodce – májá jen:
půl jsem teď člověkem, javorem on je půl.
(Mám pocit: Budeme houslemi nebo nás semelou na almanach mladých básníků;
jiný osud byl by krutý... i když májá, májá jen.)