|
|
|
Cesty osudu Autor: romann (Občasný) - publikováno 10.10.2001 (12:44:32), v časopise 25.10.2001
|
| |
Teta Alžběta učila hudbu, ale když její muž zemřel, upnula se na syna, rovněž hudebníka. Vázali se na sebe tak silně, že až do své smrti si žádnou ženu nenašel. Byla to jemná dáma, ale co se jí nehodilo, neviděla. Ostatní se museli usmívat, jaké nelogičnosti o svém soužití se synem říkala. Když částečně vlivem alkoholu zemřel, zůstala sama a ani nevycházela z domu, ačkoliv byla zdravá. Jednoho dne po mozkové mrtvici zůstala ležet na zemi s ochrnutýma nohama. Čekala návštěvu známé, ale ta se nechala přesvědčit majitelkou bytu, že asi šla na procházku. Asi se jí hodilo, že je nezvěstná. Až druhý den její pečovatelka zavolala policii. Dopravili ji do nemocnice, kde za dva dny zemřela. Prý měla vykřičené hlasivky, jak se snažila dovolat pomoci. Když jsem o tomto případu rozmlouval s intuicí, upozornila mne, že to byl asi zásah sil osudu změnit její stanovisko k realitě.
Podobně vypovídají dopisy německých vojáků u Stalingradu. Tak se jim líbilo porazit Francii a Polsko. V obklíčení poznali, co je válka. Zavíráme-li oči celý život, budeme je muset otevřít těsně před smrtí. I takové jsou cesty boží - zničit iluzi, že svět je takový, jaký ho chceme mít. Pro osud není smrt člověka žádnou překážkou. On ví, že je jen Věčnost.
|
|
|