Upadnout do nesmrtelnosti. Zkamenět ve vlně – prýštivá perla vody v plochém ustrnutí. V plochém snažení odhalit to, co odhaleno zůstává, co zůstává uzamčeno před rozežranou kostí. Výron krásy, hurisky s neony po těle, vykřičníkem v lůně. To lůno zbaběle uteklo; aby neztratilo klíč, opustilo bezpečí bílých stehen. Chtělo zkamenět ve své přirozenosti. Samo. Upadnout do nesmrtelnosti. Vytrhnout podklad hory. Skočit do roviny. Zklamat úsměv zrcadla. Přidržovat výšku lana, padat a polykat strach. Tak. V okamžiku protkat strach zlatavými výkřiky něžnosti.

Konečně je mé tělo požehnáno. Do vlaštovčích hnízd uvězněn modlím se, aniž bych uvěřil. Spoután kapkami bláta a slin rouhám se pro poznání. Být slavíkem, nebo hadem? Být v bezpečí, být přirozený. Být sám, zůstat sám. Už se nechci ptát, klátit staleté tepny zbabělosti. Lhát a smýkat vlastním tělem není nijak zvlášť složité, je lehké být spoutaný. Nalézt ale okovy té spoutanosti, staneme se rázem melodií vmetenou do struny větru. Raději zemřít jako vlna, jež coby kořist sama loví.