V den, podle kterého se začal točit svět
a nikdy už nic nevrátí se zpět,
kdy slunce zazářilo krásným dnem,
setkal se králíček s králíčkem.
Jeden je bílý huňatý,
ten druhý černě strakatý.
Tichoučce si pobrukují,
navzájem se okukují
a dík povaze veselé,
stali se z nich přátelé.
Čas plynul dál den za dnem,
proud vody hnal se potokem
a králíček bílý huňatý
začal snít svůj vlastní sen.
Chtěl svou cestou za štěstím jít,
na níž ten druhý nemohl být.
A tak ten černě strakatý,
ač nechtěl, tak musel dál sám žít.
Ve starém kabátku od táty
jde cestou černě strakatý
a z oček, co byla tak veselá,
čišela zrada, jež bolela.
Hledal lásku, štěstí, pochopení,
až poznal, že nic už z toho není.
Svět ho zklamal zas a znova
a prázdná byla všechna slova,
když mu každý pomoci chtěl,
však jak, to nikdo nevěděl.
Tak vzdychá černě strakatý:
"Co asi dělá bílý huňatý?"
A když spánek se dral zpod víček,
zamkl své srdce na klíček.
S otázkou, proč se jen narodil,
pak tento klíček zahodil.
Hodiny, dny a týdny jdou,
králíček spěchá za duhou.
Na všechno dobré zanevřel,
kde klíček nechal - zapomněl.
Přišel podzim vlhký, chladný,
konec není nikdy snadný
a na cestičce podél skal
králíček se rozplakal:
"Zima bude každou chvíli,
kde je můj huňatý bílý?
Nechci už déle být tak sám,
pomoz, poraď, co dělat mám?"
Pak poslední strom opadal,
králíček však čeká dál.
S nadějí v očích, která nikdy neuhasne,
s důvěrou, že budou opět šťastné
a s něhou v srdci na klíček
čeká na králíčka smutný králíček. |