Ráno, hned tu prchlivou chvilku před naprostým procitnutím, mě s pocitem dosud nepoznaným píchlo někde uvnitř, kdesi hluboko, blízko u duše. Blíž než jsem si kdy dokázala představit. Nohy jsem spustila z postele. Vyhledala špičkou prstů bačkory a přitáhla je k sobě, ještě stále mi na tváři ležel ten podivný vraz, byl opit štěstím.   Byl   „ namol" .

Vratce jsem si stoupla a sklonila se obličejem blízko k zrcadlu. Z blízkosti jsem si mrkla   do oka.  „Pleskni se, jinak to nepřežiješ, zapomeň!“ řekla jsem si a pevně sevřela oči.

Po odtrhnutí víček od sebe jsem čekala změnu, alespoň k lepšímu, když ne již kompletní předělávku všeho kolem současně i se mnou.

P o m a l u  jsem si sundala bačkory a vyběhla po ledových kamenných schodech,  rozrazila dveře do koupelny a … ponořila hlavu pod prudce tekoucí ledovou vodu, píchala mě jehličkama do tváří, do kůže ve vlasech. Trhavě jsem se vrátila zpět do vzpřímené pozice, voda  stékala, pomalinku mi utíkala po pramíncích vlasů a s fičením odskakovala na noční košili.

„Do pytle!“  zatřásla jsem hlavou a zase jsem stála naproti zrcadlu, ruce jsem si stlačila ke spánkům. Nezdařilo se, asi na to nemám talent, zkrátka , nejde mi vymýt si hlavou..zevnitř opláchnout, zbavit všech snů, myšlenek.

Nezbylo mi než to ráno přijmout. Vzít ho za vlastní i s tím zvláštně lechtivým pocitem po procitnutí.

„Dobře, tedy jak chceš.“ zasmála jsem se dušeným smíchem, snad abych nevyrušila Ticho v prázdném bytě. Odění sebe v cosi, pozamykání a sklouznutí se na ledu před domem, to vše splývalo mi v jednu černobílou skvrnu, která gumovala vzpomínku na probuzení.

Bojovala jsem zuby nehty. Možná bylo by lepší se jí podvolit . . .

Koukla jsem se na hodinky „Pět minut…“ vyslala jsem myšlenku do duše, vystavěla jsem ubohé doufání.  Zrychlila jsem, rozběhla jsem se. Přesně  osm, věděla jsem to, hodiny na vzdáleném kostele mi to dali přímo špičkově najevo. Udýchaně jsem stepovala na vymrzlé zastávce.

„ OSM, vzdej to, bláznivá naivko!“ další s poselství vyslaných do mé mysli odkudsi ..

Posadila jsem se na lavičku, všechno bylo jasné a ten ranní pocit!!!!!!

Když jsem na vzdálené vížce viděla ručičky vzorně zařazené za sebou, zdálo se mi, že se mi vysmívají, že jejich postoj na dvanáctce je zcela mylný!!!  Nemůžou to být čtyři hodiny co tu čekám.

Šimrání v břiše, prý to byli motýli.

Ne, byl to sen.