Lin Sien Ti (Občasný) - 24.3.2006 > Barča> Jak už to bylo napsáno v mé minulé reakci. Termín "pasivita" sámo sobě neexistuje, existuje vždy jen v relaci k dalším vymezením a oblastem. To, co se ti zdá pasivitou, mně se zdá z mého úhlu aktivitou. Kdo to rozhodne? Jsme třeba každý v jiné vztažné soustavě nahlížených hodnot. Např. znám spoustu lidí, kteří svojí vnitřní vyrovnaností a klidem uvnitř dokáží pomoci druhým mnohem účinněji, než kdyby se v spásné snaze bez vlastní rovnováhy snažili "přetrhnout se" v pomoci druhým. Někdy je na místě aktivita dávání, jindy přijímání. A je v každé oblasti trošku jiná. Hodně lidí se snaží dávat něco kolem sebe, ale uvnitř sebe neumí přijímat zklidnění. Těžko to tu pitvat. Ovšem podle mě správná a cílená pomoc druhému vychází především z vnitřního stavu vlastní rovnováhy a rozvahy. A tam se to, co nazýváme "aktivitou" a "pasivitou" vyvažuje.
Např. hodně tvůrců básní si myslí, že psaní je nějakou jejich vlastní mozkovou geniální aktivitou a jim podléhajícím aktem, jakýmsi jejich výrobkem či výtvorem, který je naplněn jejich "vypilováváním" veršů, plných originálních nápadů a obratů.
Nenapadne je že to, o čem píší - např. v tématech: žena, krajina, město, živly, symbolické postavy atd.- že to všechno se otevírá v nich samých, ne někde "vně". Nesledují, že to všechno se děje a má dít propojeně v nich samých a ne na základě duality Já- nějaký objekt.
Že ten opravdový básnický (a nejen básnický) prostor je z prostupování, z prolínání, z otevírání "uvnitř".
Kolik z nich kdy napadlo, že napsat báseň s opravdovým hlubinným přesahem, prožitkem a dopadem je především správně nasataveným aktem naslouchání a příjmu toho, co se před námi obrazně (nebo snad spíše "v nás") otevírá. Tedy že právě zde je možná mnohem důležitější správně přijímat a naslouchat, než jen konstruovat (vymýšlet) slova.
