Prastaré svižně a jitro sel

burácenými proudy svých záklopek,

kde jedna plá osmý hvězdný prach a třetí rozmlouvá

kdesi o hranici libotvárného prázdna

Trápí se lesem a trápí se pátou šupinou okřídlené vesle,

aby jen trochu, snad, pookřál pro dění vyzývavé nitě, pro hru na lyru.

Loukotě a tuny lávek do fantastické země, obávané jitrocelem.

Mám růži oblemovanou v pažích, kde jen trčí ostny

o které zadrhávám a poté mávám dění na rozcestí,

kde stojí pán a šťáva, loučící se, s listem v podpaží.

Ten list, vydává ze sebe ještě cosi naposledy,

jakoby se snažil oznámit, že musí jít

a rozkreslit plán alejí na větvích.

Slečny omotýlené barvami mládí,

roní steny do podkroví pár chlapců z malin

a lákají je na požitky den co den,

aby probuzen byl planetární vesmír

Sametová zvěst z konce pádu listí

a opadané hlavy radostně dmou plání.

Motýlí efekt a knihovnice s dlaní,

pobitou naléháním na nevrácené vazby.

Již odpluli krájející nože z kopretin.

A zbyl jen svorný běl starých vín,

okvětím nedozrálých pruhů

na dívčích šatech.

a lesní

se mi koupá stín