Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Stál jsem u pošty a nejednou jsem slyšel všechny zvuky, každý zvlášť, přivřel jsem oči a poslouchal, za zády mi startovalo auto a po chodníku pospíchali dva běžkaři, lyže v rukou, klapali po kostkách.
Autor: gongey (Občasný) - publikováno 11.4.2006 (12:37:41)

 

 

Stál jsem u pošty a nejednou jsem slyšel všechny zvuky, každý zvlášť, přivřel jsem oči a poslouchal, za zády mi startovalo auto a po chodníku pospíchali dva běžkaři, lyže v rukou, klapali po kostkách.

 

 

Naproti na zdi si povídají dvě žirafy, neslyším je, ležím v bílém pokoji, do okna svítí první jarní slunce a lehký vánek si hraje se záclonou. Jsem tak unavený, zavírají se mi oči.

 

„Ahoj.“
„Ahoj, co tu děláš?“
„Chtěla jsem si postavit sněhuláka, ale už není skoro žádný sníh.“

Slyším kroky, na chodbě se někdo směje.

 

„Povídej něco.“
„Promiň, na chvíli jsem se zamyslel.“
Už dlouho jsem tu nebyl, je tu tak příjemně. Stojím v otevřené krajině, za zády mám lem nízkých hor a v dálce přede mnou jen pružek lesa. Stojím na posledním ostrůvku sněhu a kolem je jen moře bláta. Na kře kousek od nás pluje dopravní značka, „zákaz stavění sněhuláků“ s přídavnou cedulkou „v případě kluzka“.
„Už zase mlčíš!?“

„Prohlížel jsem si krajinu, promiň, už jsem zpátky.“

„Tak co budeme dělat?“
„Já nevím, co chceš dělat?“

„Chtěla bych sněhuláka.“
„Jestli chceš…“

„Chci, moc chci.“ Raduje se.

„Uplácám ti nějakého z mraků.“

 

Do pokoje vešla drobná blondýnky v bílých plesových šatech. Je tak krásná, směje se, nese láhev. Naklání se nade mnou, zavírají se mi oči.

 

„Podívej, podívej běžkaři“, křičí.
Opravdu v dálce vidím dva běžkaře, pospíchají, snaží se doběhnout autobus.

„Myslíš, že to stihnou?“

„Nevím.“

Boty jim cvakají na kostkách.

 

Přivřela okno a sedla si vedle mně na postel.

 

„Honem, honem, ty se nedíváš, uletí nám,“ zlobí se, „sedej poletíme“, podává mi ruku. „Pohlaď ho, on poletí, neboj se, je moc hodný.“

Pohladil jsem velkého slona z peří za ušima. Stoupáme. Nejvyšší čas, naše kra se rozlomila v půli a potopila se.

„Hurá, jsem zachráněni.“

„Kam letíme?“ dovolil jsem se zeptat.

„Podle toho, jaké jsi koupil letenky.“

„V kapse saka mám dvě obálky.“

 

Hladí mě po tváři, je mi zle, strašně zle, nemůžu spát, nemůžu mluvit, nejde nic, pohnout rukou je tak těžké, snažím se na ni usmát.

 

„Podívej, podívej, mravenci.“ Ukazuje na dva lidi dole. Opravdu, dole stojí dva malí mravenci s běžkama v rukou, stojí u značky a čekají na autobus.

„Asi jim ujel.“ Povídám.

„Asi, neměli tak pospíchat.“

„Proč?“

„Kdyby tolik neběželi, nečekali by tak dlouho.“

„Aha.“

 

Odešla, jsem sám, kolem je bílé ticho. Okno je otevřené a z venku je cítit jaro. Na nočním stolku stojí sklenice s vodou, nemůžu se pro ni natáhnout, hadičky mi to nedovolí. Jsou všude.

 

„Kam zmizel slon?“

„Zase jsi tu nebyl, nechtěl na tebe čekat.“

„Kde to jsme?“

„Jsem pořád tady. Dočkám se toho sněhuláka?“

 

Mám žízeň, chce se mi zvracet.

 

„Nezlob se maličká, teď to nepůjde.“

„Protože ti je zle?“

„Ne, to ne. Protože prší.“

„Vždyť je to docela slabý deštík“, brání se.

„To ano, ale nemáme paraple.“

„Na co paraple?“

„Pro toho sněhuláka.“

 

Sestřička mi vyměňuje další láhev. Vydržte, už to nebude trvat dlouho.

 

„Až se třikrát otočí ty velké přesýpací hodiny na obzoru, tak mi ho uplácáš?“

„Budu se snažit“, říkám docela potichu, „budu se snažit“.

 

„Kam šla, sestřičko?“ Ptám se.
„Za chvilku bude u tebe, neboj se.“ Má krásný hlas, medový, i vlasy má medové.
„Děkuju sestřičko.“

 

„Kde jsi?“ Křičím na všechny strany a z dálky se mi moje otázka vrací. „Kde jsi?“
„Za tebou ty blázne, a nekřič tady, vyplašíš bílé jeleny.“

„Tak už mě nelekej.“

„Neboj, všechno dobře dopadne.“ Teď poprvé se nesměje. Malá holka v krajině za víčky.



Poznámky k tomuto příspěvku
modrá muška (Občasný) - 11.4.2006 >
Body: 5
<reagovat 
Emmet_RAY (Stálý) - 19.4.2006 >
Body: 3
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter