První z ranních slunečních paprsků pronikl skrze záclony na šedivém okně a nepříjemně se opřel do mých zavřených očí. Nechtělo se mi vstávat, ale zároveň jsem věděla, že to neodvrátím. Do ucha mi zadrnčel kovový zvuk budíku a definitivně mě odnesl ze stavu mezi spánkem a bděním. Prudce jsem do něj udeřila levou rukou a posadila se.

Mé oči byly přivřené a nechtěly mě poslouchat. I dnes jsem sváděla vyčerpávající boj, který byl předem prohraný. I přes všechnu únavu a odpor vstanu… proč vlastně? Už ani sama nevím.

Automaticky, bez myšlenek, bez otázek zapínám televizi. Z reproduktorů z obou stran se do mých uší začne šířit hudba. Smutná, veselá, pomalá i rychlá…hlavně, aby nějaká vůbec zněla. Ráno nesmí být ticho. Ticho si uschovám na později, aby mi zůstalo aspoň něco, na co se mohu těšit.

Avšak náhle přeci jen zazní něco, co mě upoutá…vyhlédnu z kuchyně a podívám se na sled obrázků, co se míhají v televizi jako stíny. Ztuhnu ve vteřině. Jen oči sledují a uši naslouchají a mozek se vzdává…

Ta ochromující slova nejprve pronikají ušima a jak zpomalený film, jak jed postupují do hlavy, kde udeří plnou silou, jak kovář do kovadliny. A náhle, jako by hlas zpěváka přidal na intenzitě. Ta slova se vrývají do mozku…bolestivě, navždy. Zasahují ránu přesně tam, kde to nejvíc bolí. Bezmocně přitisknu dlaně k uším, abych ta slova již více neslyšela, ale není mi to umožněno. I kdybych se snažila sebevíc, tak bude ten dokonalý hlas holohlavého zpěváka znít v mé hlavě od dnešního dne až nevěčnost…

„Losing my religion…“ Jedna jediná věta. Bodne mě do srdce jako dýka, projede jím a usmrtí ho. Z mých očí vytrysknou slzy. Jedna za druhou se kutálejí po mé tváři…a pak padají…padají do tmy, vstříc svému konci.

„Losing my religion…“ Zazní znovu z jeho úst. Slova se vpisují zvnitř do mé hlavy na místa, odkud je již nikdo nikdy nevymaže. Mé tělo mě přestává poslouchat.Nohy, ruce, všechno se odmítá pohnout.

„Losing my religion…“ Proč mě jen ta slova tak bolí? Proč najednou nejsem schopna nic říci? Proč…? Tolik otázek a na všechny je jen jediná odpověď… Protože sama ztrácíš víru, ty hlupačko…ozve se nepříjemný hlas uvnitř mé hlavy. Ztrácíš víru v sama sebe a uvědomuješ si to každým dnem víc a víc… „Ne! Ne! Ne!“ Náhle se vzdor prodere skrze má ústa, skrze přimknuté rty. Křičím a do otevřené pusy stékají slzy. Se slanou pachutí na jazyku utíkám z domu. Prchám před sebou samotnou do budovy, kde vím, že mě všechny myšlenky opustí, neboť tam, se přemýšlet nedá. Jdu vstříc místu, které nenávidím, přesto doufám, že tam dnes najdu útěchu.

Nažloutlá budova se tyčí do nebeských výšin. Veliké, těžké, kovové dveře se otevírají ztěžka. Opřu se do nich celou vahou těla jako každé ráno. Povolují a já vstoupím dovnitř a náhle se všechny myšlenky odsunou do pozadí a celé tělo, celá duše se propadá do nepochopitelné apatie. Pozoruji mladé lidi, jak pochodně tam a zpět. Za mnou se zaklapnou obrovské dveře. Zlověstné cvaknutí se rozlehne po chodbě a ozvěna ho nese i do vyšších pater. Jsem v pasti, jsem v kleci, jsem ve škole.

Mlčky usednu do lavice a čekám. Na co? Až budu moci odejít. Opouští mě veškerá soudnost a jistota a taky mé vlastní myšlenky. Zůstane jen prázdno. Zoufalé, bodavé prázdno… Za katedrou se střídají obličeje. Jeden jako druhý a přesto je každý jiný. Slova procházejí ušima, ale nikdy nedojdou na místo určení, kde by byla vstřebána. Prostě jen sedím. Sedím a s prázdným výrazem v očích hledím z okna na vločky, co se snášejí pomalu k zemi.

Čas jako by se mě netýkal. Jen tu sedím a vše, co se děje kolem mě a míjí mě. Jindy mě to rozčiluje, ale ne dnes…dnes potřebuji zapomenout, zbavit se pochybností, umlčet všechny ty otázky, co se probudily ráno. A není pochyb, že se to daří, ostatně jako jindy…

Až do posledního zvonění, až do otevření těch prokletých dveří, které tak připomínají vchod do cely, až tam na nic nemyslím. Vše se jednou vrátí, ale teď ještě ne,teď ještě stále působí škola jako sedativum a já si na to dnes výjimečně nestěžuji.

Pomalým krokem se svěšenou hlavou se doplazím domů. Zahodím tašku do kouta a usednu do křesla a napnu uši… A právě v tom okamžiku se celá místnost rozezní tou nejkrásnější hudbou… Mojí oblíbenou.

Ticho. Naslouchám svému dechu. A snažím se rozeznat šum křídel andělů a volání těch, co odešli na věčnost, které je slyšitelné jen v takových okamžicích.

Ticho. Vnímám pomalý tlukot svého srdce. Uvědomuji si život. Slyším srdce pulzovat. Cítím, jak krev proudí v mých žilách.

Ticho. Mé prsty poslepu nahmatají papír a tužku. Neslyšně se dávám do práce. Bez hlesu začnu psát, neb ticho je pro psaní nejlepší. Právě ticho, které je narušené jen sotva slyšitelným škrábáním pera o papír, je pro mě tou nejkrásnější hudbou. Neb ticho je hudbou spisovatelů… První, druhá, třetí věta. Myšlenky plynou rychle a uceleně. Pero sviští zběsilo a takřka neslyšně. I dech se ztišil, snad jen proto, aby nenarušil tu posvátnou chvíli ticha.

Když tu náhle a nečekaně je ticho a šum andělských křídel přerušen. Z horních pater se ozve hudba. Trne mi krev v žilách. Mé srdce přestalo tlouci, jako by se ho dotkl prst samotné ledové královny. Celým mým tělem se šíří chlad, otupí mě a pošle na neznámá místa… Jako by se má duše ztratila na místa mimo prostor a čas. Ze staženého hrdla se prodere bolestné vyheknutí. I prsty zchladly a přestaly mě poslouchat. Ochromené ruce pouští tužku i papír na zem. Pero zadrnčí o podlahu a nechá po sobě inkoustové stopy.

Jako robot se postavím na nohy, které se  prvním okamžiku podlomí. A pak, aniž bych chtěla, mě nesou vstříc místům, odkud ta prokletá hudba zní. Svádím boj…Bráním se tomu, ale vše je marné. Veškeré mé snažení je zmařeno, když stojím před rádiem, ze kterého se line hlas zpěváka…

„Losing my religion…“ Bolest, co se nedá snést mnou proletí a roztříští mé zmučené srdce na milion nesložitelných kousků…

„Losing my religion…“ Ano, ztratila jsem ji. Já ztratila víru v sama sebe i v tenhle svět. Mé nohy jdou samy a tělo se nevzpouzí. Bosá chodidla se dotknou ledového parapetu. Tělo se brání mrazu, ale mozek nechce poslouchat.

„Losing my religion…“ Ztratila jsem vše. Sebe i svět. Nemám nic…už vůbec nic. Klouby se rozevřou a ruce se pomalu pouští dřevěného rámu okna.

„Losing my religion…“ Zaznělo mi naposledy za zády… Právě těmi slovy jsem se loučila se světem těsně před tím, než jsem dopadla do temnoty… Na věčnost…