„Fialka fialová. Fialová fialka. Fialová fiala fialková.“ S úsměvem na tváři hleděla na Tvou bolest. Šílená. Krásná. Prohnaná víla Tvých snů.
Blázne, jak já Tě milovala. Tebe!
„Červená růžička, rudá. Červená kytička, krví potřísněná. Červená, červená, rudá, rudá. Rudě červená.“ Zpívala si jemným mrazivým tónem s kudlou v ruce, kterou Ti vedla po těle a se zábavou jiskřící v očích bodnými ranami spouštěla krev.
„Fialová jako ona… jako on..on ..on…!“ Sladkým rozzlobeným hlasem šeptala Ti do ucha.
Tvoje slzy Ti jako z fontánky stékaly po hrudi.
Hlupáku!
Pohlédl si na ni. Žádná nenávist.
Nesnáším Tě
Jen láska.
Proč?
Sklonil jsi hlavu. Nechal ses přesvědčit, že jsi sám. Sám bez ní. Beze mě. Že fialová zář zmizela.
Slepče!
„Krev. Bez ní. Krev, krev…Bez ní.“ Ušklíbla se.
To ne!
Vzbuď se. Prosím………
Povrchní smysly vytvořily zeď, jak Ona, podsvětská hrůza, Tě očarovala.
Neslyším Tě, nevidím Tě.
Ale cítím Tvé srdce fialové, jak snaží se vzepřít popírání, že existuje, které na něj dopadá.
Udělám to.
Mám strach.
Vzpomínám na slova oné božské duše, jenž v Tobě pomalu zaniká: „Smrt není překážkou.“
Stejně se bojím.
Pořád Tě přehlušuje hlas mého mistra: „Pokud vydáš mnoho sil, zemřeš.“
Láska je ale nejsilnější.
„Miluješ-li, zachráníš, je- li láska opětovaná, přežiješ i ty.“
Přítelkyně.
Jeho zábrany utichají.
Poslouchej své srdce.
Jak je možné, že neslyšíš.
Poslouchej přece.
Poslouchej.
Poslouchej.
Jsi silnější.
Ale ona je slabší a přece Tě přemůže…
Zkamenělá držíc nad Tebou bodnou hrozbu.
Ty mrcho! Bodni ho. Bodni ho. Dej mu ránu a otevři jeho smysly.
Postavil jsi své oči nekonečné, aby čelily andělovi z močálů.
Poslouchej své srdce.
Vidíš ji?
Moje duše na Tvé dlani. Fialová.
„Ne!“ zamračené šílenství užasle hledělo na věc, jenž působila Ti tolik bolestí.
„On.“ Upustila fialovou krví potřísněnou zbraň a svezla se na zem.
„To není…“ oslepil ji třpyt okolo Tvého prstu. Začala couvat. Její jemnou kůži prorazil hrot čehosi ostrého.
Princezna Tvých pocitů umlkla.
I já
nějak
usínám.
|