Prolog:

Stál jsem ve dveřích tvé ložnice

s napřaženou rukou

ti nabízel své děti

byly jich tisíce

kapaly z dlaně na koberec

a hynuly po desítkách

v tvé lhostejnosti

Ubodala jsi to děvčátko rampouchem

leží tu na dětském hřišti

kam se ještě dokázala dovléct

smrtelně zraněná

její krev pije písek

stejně netečně

jako zvířecí moč.

V pomněnkových očích jí zářila touha

věrnost a vůbec

ty oči ti chtěly svítit na cestu

po které klopýtáš

na příliš vysokých podpatcích.

Mlčky snášela tvé trýznění

vždyť týrané děti bláhově milují

své trýznitele

Sypala jsi pod její bosé nožky střepy.

Ušklíbala jsi se,

když si je sykajíc bolestí

balancujíc na jedné noze

tahala z pořezaných chodidel.

Capkávala za tebou každičkého rána

čekávala trpělivě před domem

dívala se s nadějí do okna tvého pokoje

roztoužená chtěla hlídat tvůj spánek.

Když jsi do ní strčila

a ona upadla na schodech

jedinou výčitkou byla slza bolesti

v jejím oku.

holčička v mašličkách

hedvábných šatičkách

sukýnka s volány

na líčku červánky

Avšak ty jsi už dospělá dáma.

Když utíkala za tebou

porazilo jí auto.

Pro obdiv k tobě neviděla,

v pomatení citů nevnímala bolest

neohlížela se.

Jsi snad slepá, ty dlouhonohé třeštidlo?

Křičeli na ní kolemjdoucí.

Ano jsem, volala na ně

tančíc cestou necestou.

Čí jseš holka? Ptala se jakási teta.

Všech milujících a milenců

odpověděla jí v letu

Pak přišla rána.

To děvčátko se již nezvedlo

A ty jsi jen netečně pohnula páčkou

a zapla stěrače svého luxusního vozu.

Pohřebák odložil vlašák s rohlíkem

otřel si upracované ruce do zástěry

od všeho toho, co z lidí teče, když umírají

a do kolonky jméno oběti

vepsal:

Jinošská Láska