Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Co? Kdy? Kde?
 > Co? Kdy? Kde?
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Carlos A. Aguilera - cafe fra 18.5. 2006
Autor: drfaust info (Občasný) - publikováno 18.5.2006 (12:06:32)

 

Čtení v Cafe fra:

 

 

undefined

 

Poezie kubánské diaspory

 

 

Začátkem 90. let se na neoficiální kubánské literární scéně objevil nebývale pojatý časopis Diáspora(s). Kubánským čtenářům poprvé přiblížil takové autory jako Milan Kundera nebo Hans Magnus Enzesberger, tedy spisovatele zčásti politicky angažované. Ještě mnohem důležitější roli ale sehrály původní texty autorů, kteří ojedinělý projekt spustili, přestože se tím vědomě postavili na odpor oficiální linii kubánské kultury a potažmo režimu jako takovému. Do časopisu přispívali autoři narození po šedesátém roce, generace tehdejších třicátníků, kteří svou poezií a kritickým myšlením způsobili naprostou kulturní revoluci, jejíž dosah dokázali zatím ocenit jen ti nejotevřenější lidé z řad kubánské i mezinárodní kritiky.

Poprvé v historii kubánské literatury se totiž objevili spisovatelé, kteří rezignovali na psaní takové literatury, jaká se od Kubánců očekává, ať už režimu poplatně přisluhovačské na samotném ostrově nebo naopak okázale kritické v exilu. Oba tyto proudy jsou totiž dvěma stranami jedné mince, oba se snaží definovat podstatu jakéhosi kubánství, v obou se to hemží tropickým ovocem, bezuzdným sexem, všestrannou bujností. Autoři projektu Diáspora(s) přišli s naprosto novým viděním Kuby. Podle nich je Kuba natolik poznamenaná a rozvrácená, že už vlastně neexistuje, a proto neexistuje ani nic takového jako typická kubánská literatura. V tomto ohledu je jejich poezie krajně politicky angažovaná. V jejich básních místo ztepilých mulatek zmateně pobíhají Číňané, Rusové pijí vodku, krysy se přemisťují z místa na místo podle geometricky nalinkovaných čar. Jejich poezie začíná znovu od nuly.

Odpověď režimu na sebe nenechala dlouho čekat. Časopis byl zakázán po  několika číslech a pro mnohé autory se stalo nemožným na Kubě dále žít. Rolando Sánchez Mejías, Carlos Aguilera, Pedro Marqués de Armas, Antonio José Ponte, Rogelio Saunders. Ti všichni žijí v exilu v Evropě nebo ve Spojených státech. Někteří se stěhují z místa na místo podle toho, které město jim je ochotné nabídnout stipendium, a stále nemají jistotu, že se někdy nebudou muset vrátit. Někteří jejich přátelé (Juan Carlos Flores, Rito Ramón Aroche, Ismael González Castañer) na Kubě zůstali, jejich poezie je vysoce ceněná v zasvěcených kruzích, ale oficiálně o nich prakticky nikdo neví. Jsou režimem v podstatě jenom trpěni a jejich jedinou zbraní před případným zatčením jsou přátelé v exilu, kteří by v takovém případě dokázali vyvinout určitý tlak zvenčí.

V jejich básních znějí jedny z nejoriginálnějších hlasů současné španělsky psané poezie, které svou básnickou revoluci postavili na troskách kubánské společnosti. Mnohému českému čtenáři to připomene českou undergroundovou scénu z let sedmdesátých a osmdesátých, jejíž výchozí situace byla velmi podobná tomu, co dnes zažívá poslední kubánská básnická generace 20. století. Obsáhlejší výbor z jejich poezie chystá nakladatelství Fra.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozhovor s Carlosem Albertem Aguilerou

 

 

 

 

 

Takže Carlosi, kdy a kde ses narodil?

 

Narodil jsem se v Havaně roku 1970, přesněji 2. listopadu1970.

 

Co byla zač tvoje rodina, tví rodiče?

 

Moje rodina se na Kubě asimilovala. Z maminčiny strany je čínská, moje druhé příjmení je Chang. A z tátovy strany pochází moje rodina ze Španělska. Táta i máma už se na Kubě narodili, ale jejich rodiče jsou z Říše středu a z Evropy. Jsme Kubánci, ale naše kořeny pocházejí z hodně odlišných míst.

 

Takže odtud pochází tvoje posedlost Číňanama, která je tak cítit z tvých textů?

 

Může být, i když dokud jsem nepřijel do Evropy, tak jsem si tuhle posedlost neuvědomoval. Tedy tu posedlost ano, ale ne vztah mezi mou posedlostí Číňanama nebo čínskou literaturou a mojí rodinou. Na Kubě je to hrozná směs, každý má v rodině někoho, kdo pochází z Afriky, z Číny nebo ze Španělska, takže tam si toho nikdo nevšímá. Zato v Evropě je každý posedlý svými kořeny, ať už je to Němec, Rakušan nebo kdokoli jiný. Pořád mi to někdo dával najevo: no jasně, ty píšeš o Číně, protože tvoje máma je Číňanka! Ale já jsem si to do té doby fakt neuvědomoval. Předtím to byla jenom součást mé reflexe o literatuře, o způsobu, jakým se dá přemýšlet o Západě a Východě a o hranici mezi nimi, která je v podstatě hrozně komická.

 

Když se vrátíme k tvému dětství na Kubě, předpokládám, že v té době už neexistovaly žádné diaspory lidí čínského původu a tak podobně. Ty jsi zkrátka chodil do školy s lidmi všech možných původů, nebo ne?

 

Jasně, všichni Kubánci chodili do školy, kde se to všechno míchalo. Ale pořád existovalo malé společenství Číňanů, i když většina z nich z Číny utekla po vítězství revoluce. Nicméně v havanské čínské čtvrti jich pár zbylo, a ti tvořili různé svazy a jako dítě jsem do těch svazů chodil, účastnil jsem se různých akcí, které pořádaly. Takže nějaký vztah k Číně tam byl, ale mně tehdy nepřipadal nijak důležitý. Pro mě to byla taková trochu exotika. Vyrostl jsem ve světě, kde otázky na původ a tradice vůbec neexistovaly.

 

Co na tyhle organizace říkal stát? Stavěl se k nim nějak?

 

To si piš, na Kubě se stát stavěl proti všem podobným organizacím, které se pohybovaly na rasovém nebo zvykovém okraji nebo které jenom jinak politicky smýšlely. Na Kubě třeba před rokem 1959, kdy triumfovala revoluce, fungovala spousta černošských organizací, ve kterých se přemýšlelo o tom, co to znamená být černoch. Byly tam i svazy Španělů a dalších. Tohle všechno zmizelo. Ta čínská organice, kterou znám z dětství, ani nebyla z právního hlediska legální. Byl to prostě dům, kde se Číňani scházeli a snažili se udržet určitou tradici. Ale nebylo to moc na očích a člověk se tam nemohl dostat úplně snadno. Zároveň je pravda, že je nikdo nepotíral a neposílal na ně policii. Na rozdíl od černošských a španělských organizací, ty byly opravdu zakázané a prakticky neexistovaly.

 

Kdy sis poprvé uvědomil, že na Kubě je něco špatně, že komunismus není to nejlepší, co tuhle zemi mohlo potkat?

 

To bylo určitě v dospívání, kdy jsem se začal pořádně rozhlížet kolem sebe a začal jsem si všímat rozdílu mezi tím, co tě učí ve škole na hodinách marxismu, které byly na Kubě povinné…

 

… už na základce?

 

… jo, i když tehdy to ještě nebyla taková nalejvárna. Ale na druhém stupni už to byla síla. Zkrátka když jsem viděl ten rozdíl mezi tím, co mi říkají ve škole, a tím, co vidím kolem sebe na ulici a slyším od příbuzných, něco se zlomilo, v té zdi se objevila prasklina. Už jako malý jsem zažil okamžiky, kdy jsem nevěděl, co přesně se děje. Ale vědomě jsem to začal prožívat až během dospívání. Tehdy jsem si plně uvědomil, že jsou to dva rozdílné světy, a taky jsem začal číst knihy, které mi donutily klást si otázky o Kubě a tamější společnosti.

 

Mně kdysi takhle otevřel oči Milan Kundera a jeho Kniha smíchu a zapomnění. Máš taky nějakou konkrétní knihu, o které bys řekl, že tě poprvé nakopla?

 

Ne, takovou jednu konkrétní knihu nemám, i když některé Kunderovy věci pro nás byly taky důležité. Na Kubě byla hodně slavná hlavně Nesnesitelná lehkost bytí a právě Kniha smíchu a zapomnění. Obě sehrály svojí úlohu při tom uvědomování si skutečnosti. Ale existovaly i jiné texty, třeba některé věci od Brodského, od Orwella nebo od Huxleye. Velkou roli taky hrály rozhovory s ostatními, při kterých jsem si uvědomoval další a další věci.

 

Tyhle knihy se na Kubě asi oficiálně moc nepublikovaly. Jak ses k nim dostal?

 

Tyhle knihy kolovaly na Kubě z ruky do ruky, občas dokonce přepsané na stroji.

 

Jak ten systém fungoval, někdo je přivezl ze zahraničí?

 

Přesně tak, někdo je přivezl. Před rokem 1959 byly na Kubě k dostání knihy ve španělštině i v jiných jazycích, takže třeba Orwell a Huxley už tam nějakým způsobem byly přítomní, protože existovala stará vydání třeba z Argentiny nebo z Mexika. A když už ty knihy byly hodně poškozené, někdo si sedl ke stroji a prostě je opsal. To se stávalo dokonce s básnickými knihami, pamatuju si na jednu sbírka od Gottfrieda Benna, který měl hodně tvrdé názory na literaturu a byl to takový biologický expresionista. Pro lidi z mojí generace byl strašně důležitý a právě jeho kniha kolovala ve strojopisu. No a po revoluci se takové knihy začaly vozit zvenčí. Nějaký cizinec přijel na Kubu, v kufru přitáhl tři kousky a pustil je do oběhu. Vznikla vlastně taková komunistická knihovna. Všichni četli všechno, a když jsi měl knihu, kterou bys normálně považoval za svoji, třeba kdybys ji ty přivezl mně, už se k tobě nikdy nevrátila. Stalo se z ní něco nekonečného.

 

Kolovaly takhle i knihy zakázaných kubánských autorů?

 

Jo, v oběhu byly věci od Reinalda Arenase, Cabrery Infanta, od Piñery. Většinou to byly knihy vydané v zahraničí, které měl někdo doma a nebál se je poslat dál. Po čase se z Piñery a z Lezamy Limy staly poklady kubánského kulturního fondu, které si stát despoticky a cynicky přivlastnil. I když vlastně ne úplně, protože Piñera psal věci, které se na Kubě dodnes nedají publikovat, protože je kubánská socialistická morálka nemůže strávit.

 

Jasně, takže jsi hodně četl, bavil se o tom s ostatními a uvědomil sis, že kubánský režim je špína. Ale mezi tím a vlastním psaním pořád zeje propast. Jak ses dostal tak daleko? Potkal jsi někoho, kdo ti ukázal cestu?

 

Bylo to trochu komplikované. Vezmi si, že vyrůstáš v systému, kde lidi trpí určitou schizofrenií, protože většina z těch, co znáš, v soukromí kritizují režim, ale na veřejnosti si to nikdo nedovolí. Je to celkem pochopitelný, protože můžeš skončit ve vězení nebo tvůj život najednou nabere nečekaný obrat k horšímu. A tenhle schizofrenní svět se najednou spojil s určitými přirozenými vlohami. Najednou se prostě rozhodneš, že chceš být spisovatel, že chceš patřit do nějakého světa, který v tomhle případě byl literární. Přidej si k tomu rozhovory s přáteli, kteří mají v tu chvíli stejné starosti jako ty a chtějí se vydat stejnou cestou jako ty, a začne se utvářet zvláštní prostor plný otázek, z kterého vznikl projekt Diáspora(s). Pro mě při psaní není důležité dávat odpovědi na otázky, ale právě tyhle otázky zviditelňovat.

 

Zmínil jsi projekt Diáspora(s). Jak to probíhalo? Předpokládám, že v té komunistické schizofrenii nebylo snadné něco publikovat.

 

Ten projekt vznikl v roce 1993 z iniciativy sedmi nebo osmi spisovatelů, kteří měli podobné estetické a politické názory. Všichni jsme byli proti společenskému prostoru kolem nás i proti literatuře, která se tam psala. A tak jsme se spojili a měli jsme takovou představu, že literatura nevzniká jenom někde v koutě, kde člověk něco tvoří. Viděli jsme spisovatele nejen jako někoho, kdo píše, ale taky jako určitého manipulátora prostoru, který může dělat videoprojekce, pořádat konference, debaty a kurzy, jako někoho, kdo dokonce může vytvořit jakési morální území. S tím jsme začali a byl v tom taky politický záměr, protože na Kubě tento typ spisovatele, který má na literaturu odlišné názory, neexistuje. A ne proto, že je zakázaný, nebo proto, že na Kubě proti němu existují zákony, ale proto, že kubánská literární politika kastruje jakýkoli prostor, ve kterém by se objevily odlišné postoje a otázky. U vás a v dalších socialistických zemích to určitě bylo úplně stejné. A my už jsme z toho oficiálního postoje byli dost unavení a byli jsme unavení i ze soukromých postojů kubánských spisovatelů, kteří se scházeli u básnířky Reiny Maríe Rodríguezové a zabývali se věcmi, jež jsme považovali za překonané. My jsme to chtěli dělat jinak, a tak jsme se od Reiny odtrhli a založili jsme vlastní skupinu, která si říkala Diáspora(s). Jak už jsem říkal, pořádali jsme performance, kurzy a debaty a od roku 1997 jsme se rozhodli, že musíme udělat další krok, a začali jsme vydávat časopis. Vyšlo osm čísel a vydali jsme tam řadu překladů a vlastních textů, které všechny měly jasně daný úkol: postihnout vztah mezi kubánským společenským prostorem a státem. Vyšly tam texty od Brodského, Derridy, Kundery, texty Kubánců, kteří na Kubě třicet let nevycházeli, protože utekli do zahraničí. A celou tu dobu nad námi visel meč kubánského státu.

 

Máš na mysli nechvalně proslulý zákon 88?

 

Jo. Tenhle zákon zakazuje jakýkoli komentář, který by nesouhlasil s revolučním myšlením. Takže když na Kubě vydáváš časopis, ve kterém publikuješ texty myslící jinak, než myslí stát, jsi první kandidát pro vězení. Zákon 88 navíc znamená minimální trest deset let odnětí svobody.

 

Takže je to vlastně preventivní zákon?

 

Přesně. Občas se trest udělí, občas ne, ale ta možnost je tu pořád a kdykoli ji mohou využít.

 

To mi teda řekni, jak se vám podařilo vydat osm čísel? To si vás stát nevšímal, nebo tomu nerozuměl? Nebo jenom čekal, až to přeženete?

 

Je potřeba říct, že tenhle časopis nikdy nebyla masová záležitost. Byl to samizdat, něco, co kolovalo z ruky do ruky a nikdy se to neprodávalo. A i když některá čísla měla přes sto stran, byl to pořád mikrofenomén. A tak nás zpočátku kubánský stát nechal být, protože zavřít sedm spisovatelů do vězení by znamenalo obrovský mezinárodní skandál. Až když časopis začal nabírat na síle, přišlo vyhrožování. Nejdřív pohrozili Pedrovi (básník a psychiatr Pedro Marqués de Armas), že ho vyhodí z nemocnice. Ke mně domů přišla státní bezpečnost a řekli mi, ať toho nechám a využiju svůj talent a energii na něco…

 

… konstruktivního…

 

… a využitelného. Ale nikdy to nepřekročilo hranice vyhrožování. A ve chvíli, kdy to začalo být ošklivý, vypadnul jsem z Kuby a časopis se postupně přestal vydávat. Ale už jsme nabírali na síle, naše jména už byla známá a třeba Pedrovi znemožnili účast na různých akcích a vydávat knihy. Jako by nás zamrazili. Jenom jednou nás Kubánský svaz spisovatelů pozval ke kulatém stolu o časopisech, ale nikdo nás nepředstavil, ani nám nedali slovo. Takže na konci jsme si vzali slovo sami a řekli jsme, co jsme chtěli. Od té doby už nás nikdy nikam nepozvali.

 

Mnozí z vás jste si nakonec vybrali exil. Co konkrétně vás k tomu donutilo? Nebo se ty věci nabalovaly tak dlouho, až už to nešlo vydržet?

 

Myslím, že jsme k tomu dospěli postupně, jak nám dělali další a další naschvály. Navíc jsme si uvědomovali, že jako spisovatelé potřebujeme veřejně říkat některé věci, které se na Kubě říkat nesmějí. Neměli jsme žádný politický záměr, který by nás donutil zůstat na ostrově a stát se opozičními figurami. Podle nás může spisovatel působit kdekoli, v jakémkoli jazyce, hlavně když si smí utvořit vlastní prostor.

 

Když čtu tvoje texty nebo texty tvých přátel z projektu Diáspora(s), mám pocit, že Kuba a to, že jste Kubánci, pro vás nic moc neznamená, nebo se pletu? A jestli se nepletu, pomohlo vám to při odjezdu do exilu?

 

Myslím, že tohle si každý řeší po svém. Třeba básník Ismael González Castañer nevyužil možnosti zůstat v Brazílii a vrátil se na Kubu. Jako černoch podlehl státní propagandě, která tvrdí, že jenom na Kubě rasismus neexistuje a že jenom tam se černoch může mít dobře, i když to není pravda. Podle mě tady existuje určitá tradice, která z kubánského prostoru, země a klimatu udělala mýtus. Pro nás to nebylo důležité, a dokonce jsme to považovali za falešné přemýšlení o Kubě. Ten mýtus neměl naprosto žádnou oporu ve skutečnosti, bylo to jenom přání a přelud některých lidí. Myslím, že na některých našich textech je vidět, že kubánský nacionalismus je nám cizí. Je nám jedno, kde si najdeme svůj vlastní prostor, ať už se jmenuje Německo, Čína nebo Barcelona. Kuba jako politické nebo existenciální náboženství je nám ukradená.

 

Myslíš, že to je důsledek toho, co s Kubou udělal Castro? Kdyby fungovala tak jako před ním, třeba byste uvažovali jinak.

 

Já si spíš myslím, že Castro je důsledkem kubánského nacionalismu. Protože tahle mytizace kubánského prostoru pochází už z 19. století, kdy se o Kubě začalo mluvit jako o vyvolené zemi, jako o nové Atlantidě. A pak už se to jenom pořád opakovalo dokola, i když pod jinými názvy. Castro je důsledkem téhle kubánské mytologie a kubánské politické historie, která je plná diktátorů, pučů a nedůsledností. A taky je produktem kubánské sprostoty, určitého způsobu myšlení, který zakořenil na Kubě ve čtyřicátých a padesátých letech a který viděl Kubánce jako jakéhosi kovbojského samce. Castro je přesně tohle.

 

Tvůj kamarád Rolando Sánchez Mejías kdesi prohlásil něco ve smyslu, že Kuba je pro něj stejně absurdní kraj jako Čína. Chápu to tak, že Kuba je pro něj něco, co v podstatě neexistuje, mimo jiné taky proto, že ji Castrův režim úplně zplundroval.

 

Jasně, Rolando je v tomhle hrozně osobní, ale když se na to podíváme z historické perspektivy, trvám na tom, že Castro je důsledek, ne příčina. I když je samozřejmě pravda, že už je u moci 47 let, já jsem se narodil za jeho vlády. Pro nás je skoro ztělesněním věčnosti, začátku a konce všeho. Takže Castro si převzal celý ten mýtický prostor a ještě ho nafoukl, posunul ho do další zóny, která je plná totalitní hrůzy. Ale jenom navázal na něco, co už tady bylo předtím. Rozhodně to není tak, že před ním byl na Kubě ráj. Tehdy to byla taky hrůza, i když jiná. Tehdy měla lidskou tvář, mohlo se jezdit ven, mohlo se určitým způsobem myslet, ale přesto existovaly miliony problémů. Castro z téhle kubánské hrůzy udělal hrůzu totální a totalitární, hrůzu hrůz.

 

Kubánská propaganda se chlubí tím, že všichni umějí číst a psát, že místní lékařství patří mezi nejlepší na světě, že do Havany jezdí studovat lidi z celé Latinské Ameriky. Co na to říkáš jako někdo, kdo tam chodil do školy a občas musel zajít i k doktorovi?

 

Tři vývěsní štíty kubánské propagandy jsou medicína, školství a sport. To jsou věci, které se vyvážejí ven. O sportu nic nevím, uvnitř tohohle systému jsem nikdy nebyl, i když tuším, že to bude taky hrůza. Ale školství je opravdu něco ďábelského. Ve skutečnosti je velmi špatné. Ano, všichni chodí do školy a všechny děti se nakonec umějí podepsat. Ale ve skutečnosti ty děti neumějí číst, protože nedokážou číst mezi řádky. Všechno stojí na metodologii, která má jenom jeden účel a která před pádem Berlínské zdi vycházela z komunistické ideologie. Po rozpadu východního bloku tahle metodologie plynule přešla do nacionalismu a fidelismu. Školství je strašně politizované. Já jsem na Kubě studoval do začátku 90. let a spočívalo to v nekonečných „debatách“ o tom, co kde vůdce řekl.

 

Co jsi studoval?

 

Filologii. Taky jsme pořád žvanili o marxismu. Klasickou filozofii tam nikdo nezná. A s lékařstvím je to stejné. Je to jakési dvojí území, kde na jednom existují tři nebo čtyři skvělé nemocnice pro cizince a na druhém existuje řada nemocnic, které jsou strašlivé. Skoro připomínají koncentrační tábory. Takže jak školství, tak lékařství jsou na Kubě politické prostory, kde se prosazuje propaganda a které pro běžné Kubánce nefungují nebo fungují jenom na půl plynu. Lékaři v normálních nemocnicích ani nechtějí pracovat, protože tam dostávají mizivé platy, a tak mají stejné problémy jako ostatní: nejde jim elektřina, nemají co jíst. V nemocnicích není voda, nesplňují se tam ty nejzákladnější podmínky pro práci. Vezmi si třeba spisovatele, jako je Rolando. Dostal žloutenku typu C, protože byl na drobné operaci a nástroje nebyly sterilizované. Sterilizuje se tam hrozně špatně, a přitom je to naprostý základ lékařského povolání. Uměle se tak vytváří jakýsi řetězec nemocí.

 

Jak se ti nakonec podařilo z Kuby dostat?

 

Když končil projekt Diáspora(s) a začaly všechny ty výhružky, už jsem nemohl najít žádnou práci. Připravil jsem básnickou antologii, kde se objevili i autoři, kteří utekli ze země, a tu mi zcenzurovali. Po tom všem mi německý Pen klub nabídl stipendium v Bonnu. Kubánský stát mi deset měsíců bránil v odjezdu, až mě nakonec po několika dopisech od předsedy německého Pen klubu a bonnské starostky a po mých výhružkách, že z toho udělám mezinárodní ostudu, pustil ministr kultury Abel Prieto. Takže jsem nakonec dostal i s celou rodinou vízum a odjel jsem do Německa.

 

Stýská se ti po něčem na Kubě? Je něco, kvůli čemu by ses vrátil, kdybys mohl?

 

Ne, nepociťuji žádný stesk. Dokonce si myslím, že kdybych někdy v budoucnosti měl možnost se tam vrátit, a to pro mě znamená po pádu Fidela Castra a jeho systému, neudělal bych to. Kuba je pro mě jenom další místo mezi ostatními místy na světě. Je to místo, kde žije moje maminka, kterou chci znovu vidět, a kde mám pár přátel, ale není to místo, kde chci žít. Je to místo, které bych chtěl někdy navštívit, stejně jako bych chtěl navštívit Barcelonu nebo Prahu. Žádný pocit nostalgie nemám, z Kuby se pro mě postupem času stal jakýsi netvor.

 

Rozhovor v Drážďanech pořídil Petr Zavadil, vyšlo letos v časopisu Babylon

 

 

 

 

 

 

Carlos A. Aguilera Ukázky z tvorby.

 

 

Mao

 

A přesto je dnes slavný díky svému slavnému metafyzickému

mozečku

a ne kvůli té lyrikproletářské diskusi mezi vrabcem

         žlutobřichým

         jenž padá a vrabcem

         žlutobřichým

         jenž letí

nebo závorka

mezi vrabcem žlutobřichým jenž padá a vrabcem žlutobřichým

         jenž neletí

jak to s úsměvem definoval hospodář Mao

a jak řekl: „Tamhle, zabijte je…“

a ukázal na hustý prostor lehký jako ten nejediný

         vrabec

         žlutobřichý

z kterého se teď stal „odporný vrabec žlutobřichý“ nebo

         „pramálo

         ekologický vrabec

         žlutobřichý

radikální nepřítel pro / radikální nepřítel do –

který ničí pole: „byrokratická ekonomika rýže“

plení na poli: „byrokratická ekonomika ideologie“

         svýma nožkama raz-2-tři

         (dutodutýmamimochodnýma)

         veškerý maosmysl

jak dějinně upozornil (či opravil) soudruh Mao

ve své snaze už po x-té přimět lid myslet:

         „tu hloupou masu

         jež se organizuje

         pod měkkým konceptem

         lidu“

jež nikdy nepochopí maodemokratik v jejím boji

         proti vrabci

         který se mění na

         žlutobřichého

ani maodemokratik v její (téměř totalitární) snaze

         nemyslet na

         toho vrabce

         žlutobřichého

který nečiní rozdíl mezi nadhodnotou obilí a

         nadhodnotou rýže

takže nečiní rozdíl ani mezi „tradicí

         obilí“ a

         „tradicí

         rýže“

jak ozřejmil Mao úderem pěsti do stolu a vyslovil:

 

<v:imagedata src="file:///C:DOCUME~1LUK~1LOCALS~1Tempmsohtml1



Poznámky k tomuto příspěvku
valetol (Občasný) - 18.5.2006 > Na toho se tesim :-))
Doporučil 
<reagovat 
Hrdý (Občasný) - 18.5.2006 > mám rád christínu
<reagovat 
 valetol (Občasný) - 19.5.2006 > Nemocný> Co to meleš?
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 19.5.2006 > valetol> ty asi nemáš přehled co
<reagovat 
 valetol (Občasný) - 19.5.2006 > Nemocný> Ale mam, jen jsem nepochopil, ze se ti muze libit :-))
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 19.5.2006 > valetol> líbí se mi víc, než kdejaký básníci:)
oni to nejsou zrovna modelové a ona tak hezky hýbe boky...
<reagovat 
 valetol (Občasný) - 19.5.2006 > Nemocný> Tak to bez diskuse. I kdyz tentokrat jsi prohloupil. Tenhle basnik je i hezkej :-)))
<reagovat 
 Hrdý (Občasný) - 19.5.2006 > valetol> ale ne tolik jako christina:)

vsadim se, že bych mu na zadek nekoukal

a jestli je i hezkej, tak nemůže psát dobře:)))
<reagovat 
Hrdý (Občasný) - 19.5.2006 >
to je on? hm, tak to se opravuju, ten musí psát dobře
<reagovat 
 valetol (Občasný) - 19.5.2006 > Nemocný> No jasne. Ale tady klame telem :-)))
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter