Režisér Claude Lelouch se před lety proslavil snímkem Muž a žena. Také další filmy, které tento nestor francouzského filmu natočil, se točí kolem věčného tématu - partnerské lásky v různých podobách. Nejinak je tomu i v jeho posledním díle Odvaha milovat, které se dotýká i tématu hudebního šoubyznysu.

  Stárnoucí Ital Massimo a mladinká, nijak zvlášť pohledná, ale zajímavá Shaa se potkávají na pařížské ulici, kde se oba dva pokoušejí vydělat zpěvem. Vytvoří spolu dvojici ve zpívání i v soukromí a zdá se, že je očekává nadějná kariéra. Vydavatelství se ale líbí pouze Shaa - a dívka tak stojí před nesnadným rozhodnutím, zda pustit Massima ze svého života v zájmu budování kariéry, nebo nátlaku odolat. Rozhoduje se - aby záhy zjistila, že její rozhodnutí bylo špatné. Ale Massimův život se už mezitím ubírá někam jinam…Životy obou muzikantů se osudově protnou také s příběhem sester-dvojčat, servírky a služebné u bohatého podnikatele, a v dalším ději dojde i na střelbu.

  Režisér splétá nitky příběhů svých hrdinů, opouští je a zase se k nim vrací, využívá nejrůznějších triků včetně časových skoků, použití divadla i „filmu ve filmu“, aby diváka znejistil, co je vlastně opravdové. Napříč příběhy se vine myšlenka, že láska je natolik silný cit, že se vyplatí jít za ní navzdory všem překážkám; jediná osoba, která onu „odvahu milovat“ nemá, nakonec skončí špatně, na rozdíl od ostatních, kteří v lásku navzdory prožitým zklamáním stále věří.

  Lelouch se přitom opírá o přirozené výkony Maiwenn Le Bescové a Massima Ranieriho v hlavních rolích a zajímavě odstíněnou Mathilde Seignerovou v dvojroli sester Anny a Clementiny. Překombinovanost použitých postupů ovšem působí místy zmateně a uvádí diváka až do příliš velké nejistoty o tom, který příběh je ten „skutečný“ a kdy se jedná jen o hru. Zároveň s tím si však režisér v závěru neodpustí až trochu příliš laciný sentiment a tíhnutí ke šťastným koncům, které dodává jeho dílu pachuť amerických kýčů.