|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Je možno zpochybniti
něco, co je jen empirické,
něco, co přesahuje žití,
něco, co není, zdá se, lidské,
co vymyká se logice
a blíže má spíš k panice?
Něco, co je jen v citu
netvoří denní „realitu.“
Budu teď o tom přemýšlet,
o nepoznaném Bohu,
jak ale vůbec mohu?
Co jiného by bylo,
než to, co zažila jsem?
Co jiného než útěk
před prostorem a časem?
A než-li vymrštění.
Tak je to To, či není?
Já vím, že to byl jenom začátek,
jeden krok a hned čtyři nazpátek,
ale ona chůze mimo chodníky,
kde až na dno studně nedosáhnou žebříky,
by měla být snad stejná jako ta,
po které vytrženi z kulis života
se v strachu vydáváme,
zatímco pancíř času
v jasu
Věčnost láme.
Já vím, že smrt jsem dávno zapomněla,
co však jiného, než opuštění těla,
může přijít? Jaké jsou tu rozdíly?
Není kam se vracet, barvy se už rozpily.
A přitom je to vlastně návrat domů,
jako by ses vracel ke kořenům stromu.
Já vím, že dál se cesta stáčí do neznáma,
říkají, kam vede, ale půjdeš po ní sama.
A čím je první krok, když ne tím,
že se do prostoru rozletím?
A co když vůbec není Tím?
Tak uč mě, ať se nezřítím!
Chtěla bych zajít mnohem dále,
mám na to ale tisíc ale.
Má duše není připravena,
a tělo nezná kázeň,
rozum ví, jak je pevná stěna,
a překonal již bázeň.
Srdce se ale stále vzpírá.
Protože vědět není Víra!
Zkouším si věřit, ale nemám vůli,
pokusy hasnou v půli.
Vím, že kdykoliv mohu z těla
pryč,
ale neovládnu, ač bdělá,
chtíč.
Podléhám věčné dřímotě
a ztrácím se s ní ve hmotě.
Proč více věřím zraku,
než skoku bez padáku?
O existenci bez těla
a o tom, že jsem letěla,
to nemám pochybnosti,
leč poznala jsem pouze část
a nesmím se tím nechat zmást,
pýcha stojí vždy krůček od milosti.
A já nemám být přec na co pyšná,
milost jsem pila, ač jsem byla
hříšná,
snad právě proto, abych pochopila
a dala prostor změně
a cítila se odměněně
a tak si odpustila.
Jen láska může zlomit zlo,
jen láska může změnit svět
a poodkrývat závoj máyi
a naučit nás odpouštět.
Je marné přebít něčí negaci - negací,
zkuste to, síla hned se vytrácí.
A vzdor je tolik plný pýchy,
když přisuzuje jiným hříchy.
Můžeme pouze přebít jasem
a odpustit tu negaci,
neboť je dokonalá.
Já sama válčit zkoušela jsem
vždy po čase to vzdala.
Jedině mír je totiž zbraní,
jež ubrání a neporaní.
|
|
|