|
| |
 |
Poslední lidský...
Autor: Hari (Občasný) - publikováno 21.11.2001 (00:21:38), v časopise 4.12.2001
|
|  |
Poslední lidský....
Promiň mi, Pane, že si hraji,
když jiní pláčou, jiní umírají,
narodila jsem se do ráje,
milostí Tvou obdařena,
a tomu ráji žehnaje,
pomalu tuším
navzdory uším,
jak vysoká je toho cena.
Protože smysly si vše obhájí,
křičí tu o pekle,
ne o ráji.
Víno je přeteklé,
hosté pijící ze stolů.
Tak vnímám realitu v jediném symbolu.
Pro vlastní touhy
chodíme na trh s vědomím,
prodávat pouhý
produkt nazvaný Svědomím.
A jako Ježíš vykázal prodavače z chrámu
já zbořila jsem v Jeho očích sebe samu.
A prohlédla si scénu, v které žiji,
a zachytila Radost v její ironii.
Píšťaly, které zněly zpomaleně,
fráze a klišé mihly se v té scéně.
Jako bych hleděla do pekla,
jako bych ani nedýchala,
všechno, před čím jsem utekla,
všechno, v čem jsem si lhala,
mi rázem zastoupilo cestu
a zakrylo mi východisko.
V ten den jsi byl tak blízko...
Bratříčku Jógamáji,
jsi to ty s kým si hraji?
To ty mi hladíš cestu
lotosovými chodidly?
Zmizela pachuť trestů,
vyschla moře, lesy prořídly.
Jakmile poodkryls mi ve tmě sebe,
peklo hned porodilo nebe.
Hýčkám to dítě,
doufám, že oslaví tě,
leč jen na chvilku, na chviličku,
jak slza na strnulém víčku,
než k nohám padne.
Pro mnohé velmi nenápadné.
Za celou krutostí však stojí ráj,
stála jsem v něm, aniž bych přešla přes okraj,
peklo a nebe nemá totiž brány,
rozcestník nepůlí se jenom na dvě strany.
Není zde předpoklad, že smrt je k ráji nutná.
Což Země neumí být k živým přeukrutná?
Peklo je nevědomost, naše podmíněné životy,
bráníš se, prosíš, a stejně padáš do hmoty.
Peklo je nečistota, která nás vytrhuje z Božích dlaní,
slibuje návrat, už při příštím umírání.
Ty ale věz, že čas je subjektivní,
a když se dotkneš země, tak zpomalí se docela,
než stačil mrknout Brahmá
v sférách, které čas neovlivní,
Země celou dráhu kolem Slunce projela.
Já vím, že pravda mate a vím, že pravda bolí,
Zároveň však vím, kde bolesti je příčina.
Zapíráte sebe, když hrajete svou roli,
která se od vás čeká, rty rudé od vína.
Nea bolely oči, když otevřel je zplna,
on přinesl zkázu Matrixu a nalezl z něj cestu,
Když Kristus mluvil k moři, zastavila se vlna,
oba smazali rozdíl milosti a trestu.
Někdy se milost zdá být trest.
Břemeno, které nechceš nést.
Být nepřipraven a bit ze všech stran,
je nejstrašnější ranou ze všech ran,
protože právě připravenost tady hraje roli
a každá rána také různě bolí.
Zbitého Krista nedotkli se,
a ani jiných mučedníků,
co chtěli tenkrát od Wallace,
to nezaznělo v Jeho křiku.
Za sevřenými víčky
je celá krutost Země,
nevidíš přes zorničky,
a když už, jenom jemně.
Nehledej žádné brány, možná, že nějaké byly,
když však jsi jimi prošel, oči je nespatřily.
V tom je to tajemství rozličných pohledů,
Milost, když pije jed, má rtíky od medu.
My ale trpíme, my ale umíráme,
Máme jen jeden smysl, těch ostatních pět klame.
|
|
|
