V nákupní stanici Zličín

vystoupil najednou hrozen lidí

tak mohutný a zralý, že dvě

jindy vzácné vozíčkářky

pod prvním anebo posledním schodem

přely se o výtah. Ujel

jsem do hlubin metra

z konečné kamkoli...

U dveří stál lilipután.

Viděly ho bezpečnostní kamery

Ruce měl tak malé,

že křičely jako krásné oči...

Na Florenci dívka s obrnou. Na zeď

přes její hlavu promítali všem

že jeden český fotbalový trenér

zahraničního týmu druhé ligy

už na to definitivně kašle.

Venku na přeplněné křižovatce

konečně jsem si oddychl

při pohledu na svůj odraz v reklamě:

„Slušela by mi bradka...“ Zrovna takovou

si o pár kroků dál mnul bezdomovec

hluchý.

 

Cestou domů stromy. Doma

máma s invalidním důchodem

na „vyhřezlou plotýnku“

jak ona ráda říká.

Před pár dny ji nechal táta

Sedmnáct let tajil druhou rodinu

aniž by kdokoli poznal že se vracel

s rozepnutým poklopcem.

Jistě že se z něj muselo stát zvíře,

aby to utajil a přežil... Je docela zdráv

a všichni jej máme rádi

jako vlastního.