Jsem proklatec jenž slzy stírá
z pavučin touhy a bláznivého snění
zavátého steskem zetlelých srdcí
a zbytečných slov

Bolí mě duše jako střepy v dlani
když polibek rudý smutkem mě proklíná
za rámem okna spleteným z uvadlých květů
do nichž vetknuty ruce mé v krvi se topí

Jsem ten jenž uvnitř sebe číhá
na tlukot ticha zalitého v střepy touhy
se zkřiveným úsměvem sám sobě se ztrácím
v houštinách smutku a zbytečných slz

Jsem stín jenž světlem zmírá
když noc své hvězdy ztrácí
jsem jen sen co s ranní rosou padá
v propast temna a zapomnění

Co já vůbec jsem?
Nic
Jen kapky deště z nicoty mě budí
K marnému boji s tím co jsem