Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Řekou lidí...
Autor: Willy (Občasný) - publikováno 16.11.2001 (00:49:56)
Řekou lidí

Vycházím z největšího pražského coffe-shopu.
Je mráz, zalejzá mi pod kůži a svrbí.
Na duši je mi blaze, v mém srdci je mír.
Vtékám do davu, stávám se jeho součástí, jsem jediná molekula té masy.
Proplouvám, vnímám obličeje jiných molekul, skrz oči pronikám do jejich myslí, do jejich životů, stávám se jejich součástí.
Ze shluku zvuků na povrch vyplul rozhovor - hlas jakoby ukřivděný, jeho majitelka je mladá a krásná a evidentně nešťastná.
„ Já už fakt nevím tohle mi přece nemůže dělat věčně. Já ho miluju, dělám pro něj všechno, co mu na očích vidím. Proč mě pořád podvádí? „
„Kašli na něho. Jenom tě využívá.“ V tónu hlasu je slyšet skrývaná radost. Trochu škodolibá radost.
Rozhovor odeznívá, slečny se vzdalují a já pluji dál.
„.....zase hasí?“
„ To je neuvěřitelný. Nejdřív dělá hasiče, potom ředitele ústavu, národního, památkového a teď zase hasiče.“
„ Ale ta jeho žena je celkem milá. Poznala jsem jí loni na tom večírku, víš na tom jak Jarda strhnul ubrus, když padal ze židle. To byla hrozná ostuda.“
„Taková vysoká blondýna?“
„Kdo ?“
„No přeci ta jeho žena.“
„Ne to byl někdo jinej. Tahle je taková malá, široká. Na první pohled vypadá jako debil, ale jinak se s ní dá mluvit.“
„ Já už a si vím...“
Divný rozhovor.
Nezajímá mě.
„Já ale seru na to, že mu dlužej ňáký lidi v posilovně. Vole, já sem ti dal devět tisíc marek a chci svoje prachy, jasný vole ?“
Tři muži okolo čtyřicítky, kožené bundy, zlato. Asi taxikáři. A veksláci.
„Já sem to řikal, vole. Řekl sem mu, vole naval ty prachy, hele Venca bude nasranej, to není prdel, víš co, von asi fakticky nemá.“
Vencu to vytáčí. „ Já ti řikám, že seru na to co tvrdí. Já chci svoje prachy a chci je hned. Jak sme se domluvili. Vyřiď mu, že...“
Brr! Ještě jeden takový rozhovor a končím.
„Já jsem jí to nechtěla říkat, abych nevypadala, že prudím, ale víš jak to je.“
„Myslím, že jsem to neviděla. Neumím si to vybavit.“
„Fakt vypadala hrozně. Jako nějaká šlapka, rozumíš?“
„Vlastně možná si vzpomínám. Nehrála tam taková ta, no jak se jmenuje, víš která...“
„ No zmalovaná byla fakticky jak kurva. Asi si myslí, že tak sežene nějakýho chlapa, nebo co. Ale tý by nepomohlo nic. Stejně umře jako neposkvrněná panna.“
Třetí hlas všechno řeší:
„Co to blekotáte. Vy jste úplně na plech...“
Pod nehty mě štípe mráz.
Dostane se všude.
S nostalgií vzpomínám na slunce a teplo.
Vidím zjevení. Uprostřed chodníku stojí slečna.
Dav jí obtéká, nevšímá si jí. Odbojná molekula.
Zastavuji a vplouvám do jejích očí. Komunikujeme spolu prostřednictvím vědomí, které davu chybí. Dav nemá vědomí, nemá schopnost a potřebu myslet, dav se řídí instinkty. Sehnat potravu, rozmnožovat se, vybudovat si pelech, sehnat potravu a dál a dál a dál.
„Proč tu stojíš?“
„Nevím. Fakt nevím. Něco mě nutí stát, nejít s davem. Strašně moc bych chtěla jít proti, ale proud mě vždycky srazí zpátky. Ty peřeje jsou neproplavatelný.“
„Co ti vadí?“
„Vadí mě nechávat se strhnout proudem.Vadí mě být molekula, číslo, část něčeho velkého, nemyslícího. Moje instinkty jsou otupený všedností. Dav mě znervózňuje, je depresivní a není se kam schovat.“
„ Opravdu si myslíš, že se není kam schovat? Existují přeci jiné cesty než koryto vymleté řekou lidí?“
„No právě. Já ty cesty hledám a nemůžu je najít. Proto tady stojím. Stojím a hledám cestu ven.“
„Můžu ti nějak pomoct?“
„Můžeš taky hledat. Čím víc lidí bude hledat, tím spíš cestu najdeme. Musíš ale opravdu chtít. Jestli se cítíš jako molekula a nevadí ti to, jsi zřejmě ztracen. Vadí ti, že jsi molekula?“
„Vadí. Taky hledám cesty. Budeme hledat spolu.“
Rozhovor beze slov. Stojíme, dav nás míjí,nevidí nás, nechce nás vidět, protože se bojí. Pud sebezáchovy je u davu stejně silný. Jako u kteréhokoliv jiného tvora. Dav se chová jako organismus. Když cítí nebezpečí, stává se agresivním a vysílá protilátky. Nenávist, zlobu, násilí, lež.
Cítím, že se vznáším. Slečna také.
Vidíme dav z výšky, prolétáme nad ním.
Cítíme se osvobozeni, našli jsme možnou cestu. Dělám pomalá tempa bez pohybu rukou a zase plavu. Pocit osvobození sílí, cítím se lépe a lépe. Teď teprve vidím, že dav je nehmotný,někdo ho promítá na chodník. Od země se odlepují další osvobozené molekuly, je jich více a více, dav řídne. Ti nahoře už netvoří dav. Každý je sám sobě davem. Mají vlastní pocity, vlastní touhy, vlastní problémy. Nejsou částí masy.
Jsem tam, jde se říká doma. Panelové krabice plné lidí. Zase se cítím býti molekulou. Boj trvá.
Uléhám v svou postel.
Zhasínám.
Zavírám oči, obklopuje mě osvobozující, sny přinášející tma.
Usínám.




Poznámky k tomuto příspěvku
Bulhar (Občasný) - 12.12.2001 > Koukám že máš LUXOR stále v živé paměti.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter