|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
1. Vzpoura:
…poplach. Křik, běh, zmatek. Oslepující světlo, bitky v důlních šachtách. Vzpoura. Rána do hlavy, bílo před očima. Potom tma. A ticho…
Myšlenky, slova, vzpomínky, které se mi jako první ozvaly v hlavě, když jsem se probral v kabině výtahu, na podlaze plné krve a zvratků. Věřím tomu, že to byl právě odporný zápach, vycházející z té směsice lidského ponížení, který mě vyburcoval zpět k životu. V hlavě mi nepříjemně hučelo a při každém nadechnutí se mi v těle vyrýsovala čára bolesti. Při mých slabých znalostech anatomie jsem to odhadoval na zlomená žebra.
Namáhavě jsem se postavil a opatrně, zhluboka, snad až příliš, nadechl. Zatočila se mi hlava a v pádu jsem narazil na zadní stěnu kabiny. Mrkající světlo u stropu výtahu zhaslo úplně a kovové stěny při náhlém posunu o půl metru níž nepříjemně zaskřípaly.
To je konec, blesklo mi hlavou, když prudký a trhavý sestup neustával. Tahle kraksna neměla nikdy pořádný jištění, v duchu jsem viděl, jak železné svorky, slabé jako dětská ruka, pomalu ustřelují, krájeny gilotinou se závažím mého těla. Panebože, kolik tam těch svorek vlastně je ? Patnáct pod sebou, ve všech rozích. Za tu dobu, kterou vnímám jsem poskočil devětkrát. Ještě šest. Čeho ? Minut, sekund ? Nebo hodin, dnů ? Šest železných svorek života.
Rozchechtal jsem se. Skvělý měřítko času.
„Tak už padni ty svině !“ zařval jsem. Ať vím, jak dlouhý je život, který mi vyměřilo šest kousků zrezivělého železa. Můj smích pomalu přešel v pláč. V pláč plný bezmocnosti. Tiskl jsem obličej ke stěně mé budoucí rakve, rukama přejížděl její neprostupnost a pomalu se loučil. Vždy jsem si myslel, že umřít je stejně jednoduché jako narodit se, ale nikdy mě nenapadlo, že u toho budu tak sám. Šeptal jsem jména svých kamarádů, se kterými jsem sloužil, a kteří jsou teď už pravděpodobně mrtví. Nikdo nemohl přežít ten masakr, předváděný loutkami s vycucnutým mozkem. Zvěř, na jejich místě jsem stával i já. Hovada, pro která jsem kdysi žádal svobodu…
Bylo to vzpoura, blížila se pomalu, den za dnem. Po mozkovém paralyzátoru byli sice primitivní, určeni jen pro práci, ale tím to bylo horší. Nezastavili se před ničím. Krev dozorců byla jejich svoboda.
Poslední svorka a já jsem zařval. Křičel jsem hrůzou pořád, během dvoumetrového pádu, při plácnutí kabiny do vody na dně šachty, při jejím rychlém potápění, než jsem konečně pochopil, že žiju. Ale jak dlouho to ještě bude pravda ? Plaval jsem už těsně u stropu a nervózními prsty se snažil otevřít malá dvířka. Celé tělo mi hořelo nesnesitelným plamenem bolesti, ale to byl aspekt, který jsem pro tuhle chvíli odsunul co nejdále.
Vyšplhal jsem na střechu výtahu a po vodících tyčích co nejvýše od místa té zkázy. Posadil jsem se obkročmo na nějakou traverzu, zády opřel o stěnu šachty a zhluboka oddychoval. Dole se točil mohutný vír a hukot, který ho doprovázel, vystřeloval šachtou snad až na povrch. Nad hlavou mi jako světlušky svítily vstupní otvory do úzkých zaprášených chodeb. Tam je moje záchrana.
Ač jsem byl na pokraji sil, upřímně mě pobavila absurdita posledních hodin. Sotva přežiji svou první jasnou smrt, málem se utopím jako krysa v pasti, když se vyškrabu i z toho, čeká mě heroický výstup dobrých padesát metrů po kluzkých tyčích, zrezivělých lanech, škvírách ve zdích a podobném marastu.
Otevřel jsem náprsní kapsu a vytáhl krabičku cigaret. Díky nepromokavé kombinéze dozorců v dolech na xymerkap, nebo jak se ten sajrajt na pohánění cyborgů vlastně jmenuje, byly i se zapalovačem v nedotčeném stavu. A bylo jich patnáct. Znovu to číslo. Jsem opravdu zvědavý, co veselého se stane po deváté cigaretě.
Když mi do klína padla pěkně tučná krysa, málem jsem hrůzou skončil tam někde u výtahu. S odporem jsem ji shodil. Dole to tiše šplouchlo. Byl nejvyšší čas jednat.
Pomalu jsem šplhal vstříc první chodbě, stokrát si uvěřujíc pevnost místa, kde se chci přidržet nebo chvíli stát. Po několika metrech jsem měl prsty slepené nějakým odporným slizem, oči mi slzely pod náporem prachu a velmi těžce se mi dýchalo. Vidina smrti, její blízkost, hrůza a strach jsou neskutečnou energií. Energií, která vytrvale poháněla mé zničené tělo a neúprosně dolovala poslední zbytky sil z mých svalů.
Konečně jsem se svalil do chodby a pod sebou ucítil pevnou zemi. Opatrně jsem se nahnul zpátky do šachty. Dole se slabě leskla hladina, peklo, které mě mělo pohltit. Kdo mě do něj poslal už asi nikdy nezjistím. Ale žiji. Ano, to je pěkný, já žiji. Jenomže důležité teď bude přežít. Odvrátil jsem se zpět a omdlel vyčerpáním.
2. Spasitel
Přicházeli pomalu, se svým tichým, nesrozumitelným mumláním, které mi nahánělo husí kůži. Ležel jsem v prázdné pracovní kobce a pozoroval to procesí smrti. Bezmocně jsem zatínal prsty do prochladlé hlíny a vzlykal hrůzou. Bylo jich snad padesát, držících se jednoho lana, k němuž byl vpředu připoutaný jeden z nás, krev mu tekla z desítek ran po celém těle, nahý, úplně nahý. Vedl je tam, kam by se sami nikdy nedostali. K výtahu a potom nahoru, na svobodu. Mlátil je, trápil a tyranizoval, teď za to pyká. A trest ? Ten nejvyšší: sám jim dá svobodu. Je jako jejich spasitel. Pak bude mít právo zemřít, i když v jejich rukou spíše chcípnout.
Mozek, rozum, inteligenci, to vše jsme jim vzali, bláhově věříc v jejich myšlenkovou sterilitu. Co je tedy nutí jednat ? Snad to bude podvědomí, ten mohutný nástroj přírody, jehož matné prvky pudu sebezáchovy jsme jim úspěšně mnoho let zpřesňovali, zabrušovali, až konečně dostaly pevné tvary a začaly se rvát o svá práva. Naznačily jejich osudům nové, příjemnější linie a ta zvěř to pochopila. Někdo zavadil o stůl, převrhl číši a zem se zbarvila krví dozorců.
Tiskl jsem si rukou břicho a pomalu se potácel za nimi. Šel jsem opravdu hodně pomalu, protože celé mé tělo bylo pod náporem trvalé hrozné bolesti. Mumlání se mi dávno ztratilo ve spleti chodeb, ale ticho brzo prořízl nový zvuk; šílený výkřik, jehož nekonečná ozvěna se mi dlouho zařezávala do uší. Přidal jsem, dokonce jsem se pokoušel i o běh, ale už bylo příliš pozdě. Z toho nešťastníka zbyla jen beztvará hnědá hmota, několik velkých krvavých stop a tam těsně u zdi, jako memento, jako výsměch lidskosti, pečlivě uložená s bulvami vyvalenými nekonečným děsem, utržená lidská hlava. A důvod toho všeho ? Přivedl je k šachtě, ze které jsem se zachránil já. Pomsta za výtah do nebe, který nikdy nepřijede.
Přestal jsem se ovládat a přiblížil se na nebezpečnou vzdálenost. Odstrčil jsem několik z těch hajzlů a dral se dopředu. Se svou uniformou jsem byl výborným majákem jejich chtíčů, ale to mi došlo příliš pozdě. Ne nezabili mě, příroda opět poručila zbytku jejich inteligence. První rána do zátylku mě položila na kolena, po druhé, nohou přímo do žaludku jsem se bezmocně složil na zem. Kolem mě se ozývalo vítězoslavné vytí a já jsem zvracel. Pak jsem ucítil, jak mi svazují ruce nějakým lanem, zvedají a mohutným kopancem pobízejí k chůzi. Vydáváme se na cestu. Jsem nový spasitel…
Nejdříve jsem chodil náhodně a přemýšlel. Napadla mě spousta způsobů, jak zabít je, ale tím i sebe. Nějaká neznámá síla mi ale bránila jakýkoliv z těchto způsobů použít. Snad to bylo vědomí toho, že ani moře nezničíte vysušením pohárku jeho vody.
Zbývalo mi už hodně málo sil, proto jsem zamířil k výtahu. Ten je schopný vzít deset osob. Nás bylo padesát tři. To znamená, že se mnou zůstanou dole dva, které bych snad, při troše štěstí, zvládl. Musím získat jejich uniformu, první předpoklad úspěchu.
Můj plán zemřel minutu po svém narození. Výtah přijel a oni mě vtáhli do první várky…
Intermezzo
- Kdo tě učil střílet ty hňupe ?
Zeptal se mě Block, když jsem tak trošku záměrně minul trestance id. 342DF2, který se pokusil o útěk v tmavých chodbách. Náboj z mého parmetu se zaryl hluboko do zdi a daleko za jeho zády.
- Nikdo jsem samouk,
zavrčel jsem vztekle
Block se rozchechtal.
- Jo tak to by sedělo. Dívej se kurva jak se to dělá. Chlapi, hoďte mi ho ke zdi.
Byl jsem na odchodu, ale ta poslední věta mě zarazila. Nevěřícně jsem se obrátil.
Block začal pálit. Nejdříve kolem těla, ten chudák stál, šíleně vytřeštěné oči, třepal se strachy a pištěl. Pak mu lehce přejel kolena, rozpáral břicho, ustřelil ruce, pár nábojů poslal do rozkroku, aby nakonec ukončil jeho chroptění ranou pažby parmetu do hlavy. Při pohledu na kaluž krve, vyhřezlá střeva a odkrytý mozek se mi obrátil žaludek.
- Ty hajzle, ta tohle dostaneš doživotí,
kouskoval jsem mezi záchvaty dávivého kašle.
Pohrdavě se na mě podíval.
- Ty seš fakt hňup…
3. Pohřebiště
Víko přepravního vagónu zarachotilo na vodících kolejích a já jsem padl hluboko do tmy, na masu mrtvých, zpola nahých těl. Když to slabě trhlo, pochopil jsem, že jedeme. Tohle je má poslední cesta. Jako král mám dokonce svůj vlastní kočár…
Když mě vyvlekli z výtahu, byl jsem překvapený, jak neuvěřitelné množství trestanců už se tu sešlo. Jenom jsem moc nechápal, co vlastně chtějí dělat. Tyto doly jsou těsně před uzavřením, a pokud skončí veškerá komunikace s centrálou na Zemi, nevěřím, že by se někdo vydával přes půl vesmíru zjišťovat, co se tu vlastně stalo. Automatické meziplanetární přepravníky odvezli poslední zbytky vydolované rudy a nikdo se nebude zajímat o pár stovek dozorců a už vůbec ne o odepsané trestance nebo pátrání po raketoplánu, který je měl dopravit zpět. Své poslání jsme splnili a dál už je to jen náš problém. Jsme malou bezvýznamnou položkou nepředstavitelného byznysu…
Pravda, nedali mi ani moc času pozorovat jejich záměry. Přivlekli mě k vagónu, nemilosrdně nacpali dovnitř, k mým mrtvým druhům. Ano, sem patříš, tak už se s tím konečně smiř a přestaň zlobit.
Snad je to cesta do pekla, snad do ráje. Byl jsem v myšlenkové agónii, před očima mi hořely hranice ohňů, k nebi tryskali gejzíry jisker, po kterých dolů sjížděli milosrdní andělé, přinášejících na svých bělostných křídlech rozřešení. Lucifer si podával ruku s Bohem, Svatý Petr hrál s čerty mariáš, všude bylo plno smíření, pohody a klidu. Nořil jsem se do bazénu plného milosrdenství, po kterém odplouvaly všechny mé bolesti a trable.
Ostrý hvizd brzd mě vrátil do kruté reality. Ještě žiji, ještě jsem tady, na planetě zapadlé kdesi v tmavém vesmíru. Vagón s trhnutím zastavil. Chvíli se nedělo nic, pak jsem zaslechl, jak se se skřípotem otevírají spodní pláty a já konečně pochopil, kde vlastně jsem. Spalovna odpadků, pohřebiště mrtvých. Jak je to ksakru možné, že ta zvěř s vykastrovaným myšlením jedná tak logicky ? Přesně pode mnou teď hoří obrovský plamen, připravený k přijmutí nové vydatné potravy.
Proboha, co teď ? Rychle jsem se převalil k zadní stěně. Mám jedinou šanci. Při mém vysílení prakticky neuskutečnitelnou, ale jedinou. Pomalu jsem sklouzával s ostatními, ještě pořád jsem pod sebou cítil pevnou oporu.. Otvor se rychle rozšířil a se mnou se propadl svět. Řítil jsem se dolů, koutkem oka vidím, jak se ke mně hladově natahují červení hadi, nadržení na moje zubožené tělo. Zařval jsem hrůzou a zavřel oči. Zdálo se mi to jako věčnost, ale mohl jsem letět tak jeden metr a mé prsty se pevně sevřely kolem železné ojnice zadní nápravy. Můj smrtící pád se zastavil. V celém těle mi strašlivě škublo, povolil jsem moč i to druhé, ale křečovitě sevřené prsty nepovolily. Vyškrabal jsem se nahoru a zaklínil se do podvozku.
Vagón se rozjel zpátky…
Mám zlomená žebra, na jedno oko prakticky nevidím, teče mi z něj pořád moc hnisu a teď jsem si navíc vykloubil zápěstí. Jaká je vlastně cena života. Co mě ještě čeká ? Copak jsem už nezaplatil dost ?
Strhal jsem ze sebe poslední zbytky uniformy, toho, co mi působí tak nesnesitelné utrpení. Byl jsem neuvěřitelně zanesený vlastními výkaly, ale nevadilo mi to. Konečně jsem přišel na způsob záchrany. Je to stejně šílené jako všechno co jsem doteď podnikl, ale znovu je to jediná a poslední záchrana. Musím se stát jedním z nich, uprchnout na povrch a možná dožít zbytek svého života na této neznámé, ale obyvatelné planetě.
Vytáhl jsem montážní klíč, zasunutý v kapse mezi nápravami, moji jedinou zbraň. Když byla rychlost vagónu přijatelná, pustil jsem se a zůstal ležet mezi kolejemi. Pak jsem se vydal vstříc záchraně.
4. V božích rukou
Švihl jsem rukou v krátkém oblouku a ve světle stropních lamp se lehce zaleskl můj smrtící nástroj. Roztříštil jsem mu lebku někde u malého mozku. Ani nehlesl. Konečně jsem získal to, co mi zachrání život. Šedou uniformu trestance s obrovským nápisem id. 987CF12.
Hodinu jsem je skrytě pozoroval, jejich chůzi, to podivné mumlání, které teď musím co nejpřesněji napodobit. A myslím, že mi to celkem šlo. Postupoval jsem pomalu a snažil se být co nejvíce nenápadný. Pozoroval jsem prvky jakési první organizovanosti, známky cílevědomé činnosti, ale také několik homo a heterosexuálních znásilnění. Sklad potravin a také zbraní byl beznadějně vybílen, po chodbách se povalovaly rozbité kusy nábytku, střepy mi křupaly pod nohama kamkoliv jsem šlápl. Prostě dokonalá zkáza. Bylo to jako apokalypsa, vyhlazující stávající rasu a dělající prostor pro novou, časem snad moudřejší.
Konečně jsem se vypotácel na povrch. Oči mi zaslepil příliv denního světa a plíce zasténaly po náporem čerstvého vzduchu, který měl dokonce větší podíl kyslíku, že ten na naší staré dobré Zemi. Slastně jsem nastavoval tvář poryvům čerstvému větru a těšil se z mého vítězství. V mysli jsem si chystal scénář mého dalšího života, Robinsona digitálního věku, ztraceného hluboko v temném vesmíru, obklopeného artefakty moderní doby a desítkami tisíc živých tvorů, které nelze zařadit nikam mezi známé druhy pána přírody, neboť jsme je vytvořili sami. Pomalu ale jistě jsem se začal těšit na následující období dokonalé, ale opravdu dokonalé svobody, když jsem zaslechl podivný táhlý, jakoby chorálovitý zvuk, který musely vydávat stovky, možná i tisíce hrdel. Bylo to jako magnet, nedokázal jsem té podivné síle zabránit a vydal se směrem, kterým mě táhla.
Přede mnou se otevřel pohled na největší shromáždění, jaké jsem kdy v životě viděl. Moře plešatých hlav a tupých prázdných obličejů se táhlo až k obzoru, kde ale zdaleka nekončilo. A všichni jak na povel neznámého vůdce zvedli své skelné pohledy směrem ke mně. Chorál zesílil. Temné hučení zaplnilo celý prostor, běhal mi mráz po celém těle a cítil jsem neskutečný nával energie. A tehdy jsem pochopil…
Nezabili mě. Byl jsem jediný, kdo si na celé planetě zachoval zdravý rozum a nezdegenerované genetické informace. Bůh je ten pán, ta pravá síla přírody, která mě nenechala zemřít, vyvedla na povrch a postavila do čela nové evoluce, vývoje nového druhu. On dal příkaz jejich vědomí, aby mě uznali jako svého Mesiáše. Stal jsem se zakladatelem nového čistého rodu, z mého sperma se v nejbližší době narodí stovky a možná i tisíce dětí, budoucích primitivních lovců, prvních objevitelů, tvůrců, vynálezců, vůdců, ale i otroků. Možná budou mít štěstí a vývoj se bude jako pyramida řítit stále dolů, s větší a větší základnou. Brzo pravděpodobně někdo objeví kolo, v rukou nového rodu se objeví první zbraně, vypuknou první spory, války a spojenectví.
Pak jednoho krásného dne se někdo zamyslí a začne pátrat po minulosti podivných artefaktů a staveb, které objeví na SVÉ Zemi. Vzniknou mnohé teorie, dohady a spekulace.
Mé milované děti. Než se vydáte ke hvězdám, možná ještě před tím naleznete toto mé svědectví. Jsem velmi vyčerpán oplodňováním vašich matek a navíc jsem nakažen infekcí, vůči které jsou ostatní absolutně imunní. Mé myšlení neodpovídá době, ve které jste zrozeni a je nebezpečí, že bych narušil přirozený vývoj. Bůh si mě proto volá k sobě. Umírám mnohem dříve, než bych si ve skutečnosti přál. Dnes mi bylo teprve 33 let.
|
|
|
