Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 24.11.
Emílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Ty
Autor: nitka (Občasný) - publikováno 8.7.2006 (19:10:24)

 

Ještě dnes si pamatuju, co mi tvoje máma tenkrát řekla. Byl jsem zrovna v práci a prodával jednu z těch knih, které jsi tak ráda hladila a jejichž vůni si milovala. Když zazvonil telefon, cukl jsem sebou a roztrhl balicí papír. Zákaznice se pousmála a naznačila mi, že klidně chvilku počká. Usadila se do křesla a zadívala se na ulici. Byla ti něčím podobná. Nevím, možná způsobem jakým si sedla, nebo tím, jak se zabrala do svých vlastních myšlenek. Věděl jsem, že už mě neposlouchá, že ji zajímají jen lidé procházející kolem obchodu. Chvíli jsem je také pozoroval, někteří prošli bez povšimnutí, jiní si prohlédli výlohu a pokračovali a další chvíli postávali před krámem a nakonec také odešli. Možná se jen báli vstoupit. Byl bych zapomněl na ten telefon, kdyby se opět neozvalo téměř vzteklé: „Drrr!“ Když jsem zvedal sluchátko, klepaly se mi ruce. Nevěděl jsem proč, ale teď..

„Haló, jsi to ty!“ Měla podivnej hlas, takovej pokroucenej. Neznal jsem ho. Působil na mě rozhodně a přitom ustrašeně. „ Michale, jsi tam?“ Měl bych odpovědět. „Ano! Dobrý den děje se něco? Mám tady zákaznici,“ neslyšel jsem ji moc rád. „No, něco bych od tebe potřebovala,“ samozřejmě, pomyslel jsem si, jinak byste ani nevolala. „Víš, mám tady teď moc práce, mohl by si někam zavézt Ginu?“ Nikdy si nikam nejezdila, pokud si mohla, šla jsi pěšky. Vždy jsi mi horlivě vysvětlovala, že nechceš znečišťovat vzduch. „Copak ona chce někam jet?“ zeptal jsem se, co nejrychleji, aby nepoznala, že jí nevěřim. „Ne, ona musí někam jet. Pojede taxíkem. Vlastně jsem jen myslela, že by si ji mohl doprovodit.“ „To bych mohl.“ „Děkuju,“ nikdy mi neděkovala a nikdy na mě nemluvila příjemným hlasem: „ Přijede za tebou za pět minut,“ její hlas zněl opět tvrdě. Nic jiného neřekla. „Tu tú, tu tú, tu tú.“

Položil jsem sluchátko. Neměl jsem z toho rozhovoru dobrý pocit. Zadíval jsem se na knihu položenou na roztrhaném papíře. Po chvíli ke mně přistoupila zákaznice: „Pane, nechci vás rušit, ale před výlohou na vás čeká jedna dívka a taxík.“ Podíval jsem se ven. Stála jsi tam a přišla jsi mi neuvěřitelně bílá. Měla jsi prázdné oči, stála si strnule a ani nevím, zda jsi mě vnímala. U dveří mě znovu zastavila zákaznice: „Ještě tu knížku,“ řekla s náznakem omluvy v hlase. „A nemohla byste tu na mě počkat?“ „Dobře,“ řekla s úsměvem a zamířila opět ke křeslu.

Celou cestu jsi mlčela. Neřekla jsi mi, kam jedeme, ale řidič to zřejmě věděl. Cestou si se ke mně přitulila a já ucítil jak se třeseš. „Copak se děje,“ zašeptal jsem ti do ucha. Čekal jsem odpověď, ale ty jsi jen zavrtěla hlavou.

Dojeli jsme do čtvrtě, kterou jsem nikdy předtím nenavštívil. Řidič ji znal, umě se proplétal ulicemi a nakonec zastavil u budovy, která stála trochu odstrčeně od ostatních. Všichni tři jsme si ji tak minutu prohlíželi, pak řidič pronesl: „ Tak jsme tady.“ Chvíli jsem měl pocit, že si se těch slov lekla a přitiskla se ke mně ještě víc. Potom si se ale rozhodně zvedla, vystoupila z auta a rázně, i když pomalu, vyrazila ke vchodu do budovy. Zaraženě jsem tě sledoval. Asi dost dlouho. Musel jsem tě pak téměř dobíhat, abych s tebou vcházel do dveří.

Uvnitř jsi se ani nerozhlédla a rovnou si zamířila k recepci. Myslim, že si ani nepozdravila, nahlásila si svoje jméno a pak už jen mlčela. Když začala paní za pultem mluvit, chytila si mě pevně za ruku. Měla si ji ledovou a přitom se ti potila. Druhou rukou sis hrála se svým kaštanovým náhrdelníkem a slova, která ti ta paní říkala, tě zřejmě úplně míjela. „Vaše matka vám tu u nás zajistila dvouměsíční pobyt. Je to něco jako třeba škola v přírodě, bude to takový příjemně strávený čas, kterým vám prospěje. Vypadáte unaveně. Budete se tu mít krásně. Uvidíte. Tak teď už pojďte se mnou ukážu vám vaší postel.“ Pustila si mojí ruku a šla. Nic jiného ti ani nezbývalo. Naposledy ses na mě podívala, když se za tebou zavřely plexisklové dveře. Když jsem odcházel, všiml jsem si na dveřích malé cedulky „psychiatrická léčebna.“

Dva měsíce jsem tě neviděl. Nemohl jsem. Nepustili mě za tebou. Nechtěli tě ani propustit dřív. Nic.

Včera mi volala tvoje matka, že nemá čas si tě vyzvednout, jestli bych pro tebe nezajel. Stejně bych jel. Natrhal jsem ti ráno kytici kopretin a pak čekal před léčebnou, dokud si nevyšla ven. Vyšla si se zavřenýma očima. Než si je otevřela, chvíli si jen vdechovala čerstvý vzduch. Pak si uviděla kopretiny a pousmála ses. „Jak ti je?“zeptal jsem se opatrně. Chytila jsi mě za ruku a zašeptala: „Jsem venku a to je tak jedinej pocit.“



Poznámky k tomuto příspěvku
Prvnístředavžití (Občasný) - 9.7.2006 > 4-5
Body: 4
<reagovat 
back (Občasný) - 9.7.2006 > Trošku profláknuté téma, ale zaujalo, to rozhodně.
<reagovat 
defekt (Občasný) - 9.7.2006 >
Body: 4
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter