Slunce svůj polední žár
opřelo o naše těla
líně hodující na sobě.
Vysálo všechnu vodu
a tak zůstala jen zhuštěná
tepající krev
barvící tváře
a popleněná ústa.
Mé vlasy se rozprostřely
jako vějíř
a vnukly tvým rukám
spoustu nápadů.
Naše dechy spolu bojují
o vítězství
v maratónu srdce,
oči tmavnou touhou
po uplatnění
a její akupunktura
zasahuje neomylně
zónu smyslnosti.
Ústa se otvírají
v bezhlasé prosbě
o laskavý mír,
ale vzájemná potřeba
poskytování rozkoše
jej odpírá.

Slunce teď opírá svůj žár
jen o tvá záda
a trestá je rudým nádechem
za poskytování stínu.