Od svých prvních krůčků, a nutno uznat, velmi zdařilých, od mlýničných tanečků, obdukčních večírků a skautských táborů prodělal autor Vihar metamorfózu nejen osobnostní ale též literární: těžko říct, mohou-li za to příčiny vnitřní, tedy endogenní, anebo pouhá snaha přizpůsobit se čtenářům (- k tomu se přikláním), kteří ne vždy byli schopni a ochotni akceptovat poměrně složitou stylovou strukturu raných Vihar-děl. Mě byl původní Vihar styl (V1) mnohem bližší, jakkoliv se na druhou stranu bral až příliš vážně, což poněkud nesedělo mé lehce ironické osobnosti. Nyní ovšem přichází Vihar tajná zbraň – V2 – nová forma, kadence, vyznění… jako vždy však se svou konstantně brizantní náplní, která však po mnoha dnech s Vihar prózou začíná být lehce ohranou. Chápu, že se autor musí stále vracet k problémům tvořícím osu jeho tvůrčího (a možná i jiného) života, ale alespoň malý posun by také neuškodil. I když, na co si tu vlastně stěžuji? K posunu došlo. Jestli k horšímu či k lepšímu, to se ještě ukáže.

Následující kritika je členěna do dvou oddílů, dle způsobu, jímž jsem ji psal – nejprve budu analyzovat jednotlivé části, tak jak se mi jeví z pohledu prvního přečtení a jejich vlastního mikrokosmu, následně, ve druhé části, shrnu některé své postřehy a dopustím se kritiky.

I.

Část první – Dr. Divnoláska

I. Introdukce – pars prima – přibližně k výkřiku „kurva naši“

Úvodní část je vzhledem k pohlaví autora zajímavě napsána. Objevují se zde motivy dominantního mužství. Vlastní styk, ke kterému zde dochází, je asociován s krví jak určitý akt násilí – ale upřímně, existuje násilí ve zvířecím světě?. Vystupuje zde jedna z rovin povídky, jíž jsme si mohli všimnout již na táboře mladých vlčat: etologická příbuznost vlků, či zcela jiných savců, a člověka. Schválně říkám etologická, protože hrdinům až na občasné světlé okamžiky v dalším textu tak trochu přeci jen chybí psyché projevující se především zábavnou náklonností k myšlenkám socialismu, lučavky, jež je snad dle Vihar názoru, schopna jako jediná rozleptat prastaré rutiny našich duší a vtisknout svým nositelům alespoň nějaké lidství. Celá úvodní pasáž je jinak groteskní a čtenář se neubrání pukavému úsměvu za zvuku otevíraných uhrů, jistých symptomů puberty.   

II. Introdukce - pars secunda – končí prázdným řádkem vprostřed textu

A dočkáváme se zde představení hlavního, v duchu autorských intencí dejmež mu přívlastku „neukojeného“, hrdiny v celé jeho kráse. Zároveň se zde objevuje jedno z nejdůležitějších témat celé povídky a to totiž problém sociální nerovnosti v dnešním světě, důmyslně zamontované do vztahové problematiky, která bude tvořit mnohem vděčnější (a autoris vlastně bližší) rámec vyprávění a v důsledku též jakéhosi trojského koně, nebo, chcete-li, primer, na nějž budou navázány hlavní úvahy týkající se právě sociální spravedlnosti, tedy stěžejní vrstvy této povídky. Tato tematická převaha je zde koneckonců zdůrazněna větou v níž se dozvídáme, co vadilo hrdince více než jízda na červenou. Krom toho zde pokračuje určité groteskní ladění, avšak tato nálada se záhy vytrácí s posledním krvavým pramínkem na Klárčině stehně. Největší výbuch smíchu však ve mně vyvolala věta „Zlomeni uvnitř sklopenými zraky počítají dlažební kostky pod nohama“ – promiň Vihar, ale tenhle „pathos“ mě bouchl přes oko jako 1200V kaplana neznalého turbíny.

Část druhá – dux, neboli hlavní motiv fugy

Je zde odhalen v celé síle a dle mého až moc prvoplánovitě. „Supermarketový“ odstavec tvoří hlavní obraz světa povídky – osu a kulisu, na níž se bude hrát divadlo. Prázdnota, marnost, pokrytectví, které zde má dvě roviny – hlídačskou (což už zde nesčetněkrát bylo, vzpomeňme Mechanický pomeranč a Alexovy dva kamarády) a čínskou: říká nám jasně – zde nejsou lidská práva, zde je trh. A pokud zde náhodou lidská práva jsou, jde nakonec stejně jen o trh, v tomto případě o tlak na hegemona 21. století – Čínu. Krom toho se z marasmu ekonomicko-ekologického dostáváme do marasmu politického, abychom se opět vrátili ke zde již zmíněným sociálně-ekonomickým motivům. Všem jde jen o jedno. Nebo vlastně ne, hlavní hrdina, jak bychom mohli zapomenout, je puberťák, takže se chce vystříkat a ještě změnit svět. Věc, po které toužím už drahnou dobu, by byla vihar povídka o tom, jak kupříkladu tento hlavní hrdina v průběhu času ztrácí své ideály aby se nakonec stal ještě větším vykořisťovatelem, než ti, proti kterým zprvu bojoval – i když, takovýto rozklad, nikoliv ovšem v podání puberťáka, je zde naznačen v postavách hlídačů. Dále se zde Vihar dotýká dvou pro něj významných témat – porodnosti v českých krajích a náboženského motivu, do nějž hlavní hrdina elegantně balí svou skývu.

Styl se zde trochu láme a stavba rozbředává.

Část třetí –  přiznej se, že ty’s vojel alternátor

Tak tohle mě dostalo. Tady jsem se smíchem neudržel. Ale vše popořadě. V prvním okamžiku objevuje čtenář Lenku a z informací o ní si lze odvodit, že ona bude představovat antitezi k živočišné a v mraveništi dloubající Kláře. Následuje reminiscence pubeptáka na jeden den z jejich vztahu s Klárou. Objevuje se zde velmi zajímavá (a formou podání nadmíru zábavná) juxtapozice elektrotechniky (alegorie studia, ale též světa poznání, vědy, autenticity) a sexu (alegorie hádejte čeho – mno ano, sexu, ale též prázdnoty, pohledné krabičky, která přímo vyzývá k masturbaci do jejích útrob). Oba motivy se v závěru spojují do groteskní scény, jíž bych nazval parafrází na benediktinské heslo „šukej a pracuj“ . Zároveň jsou zde dále nastiňovány dva světy, dva názory, pravda a lež (viz výše). Krom toho všeho se tu objevuje další narážka na reprodukční politiku v podobě „prášků proti dětem“, značně nevybíravého spojení, které manifestuje Vihar názor na porodnost.

Část čtvrtá – opakování matkou moudrosti

Nalézáme zde přímé pokračování druhé části (že by každá sudá?) a krom toho určité zopakování motivu vědění z předchozího odstavce v závěru této části. Postavy nadšených učitelů jsem už také někde potkal. Pokračuje líčení rozkladu a neplodnosti (sic!) společnosti, obraz morálního marasmu včetně jeho obránců (vštěpovatelé pokory). Ale nebojme se, puberťák již brzy nalezne východisko z těchto mravně kachektických časů.

Část pátá -  aleluja, kapesníky!!

Kapesníky! Já věděl, že tu někde budou. Známe své Viharské. Tohle ale není jen o kapesnících. Rodinná krize hlavního hrdiny naznačená v první části se zde prohlubuje: je doslova štván a vyčerpáván a to nejen společností, ale též rodinou, která je vlastně součástí této společnosti s takovou zuřivostí popsanou v částech dva a čtyři. Opět se tu objevuje motiv živočišnosti; jeho nositelem je zde jak syn, tak matka. Zatímco matka se však na první pohled chová „lidštěji“, jedná se jen o její masku, která skrývá stejné biologično, jaké nalézáme u hl. hrdiny. Opět se zde setkáváme s pokrytectvím, nyní v těsné blízkosti puberťákova života – neboť on si na rozdíl od matky na nic nehraje a své „sepětí s přírodou“ plně přijímá. Celá scéna, tak jak probíhá, naznačuje ještě jedno – incestní vyznění, opakovaný motiv Vihar próz.

Část šestá – odemykání orlů

S určitým potenciálem pro budoucí vypravování je zde propojen chtíč a pracující lid. Tato myšlenka je dále rozvedena do podoby bezhlavé společnosti a následně slouží pro připojení asociace na téma akvilaorlice, která je završením podobných úvah v sudých částech a závěrečnou proklamací status quo. Myšlenka je odemčena a vypuštěna ve své nejryzejší podobě. A jak už můžeme očekávat od části liché, nejen myšlenka. (mimochodem je milé, že hl. hrdina takto dbá na hygienu – tento akt má však i další účel, jak je ostatně zřejmé: jde o vydělení se z okolí, jak fyzické, zprostředkované smývající vodou, tak psychické, zprostředkované orlovskou asociací, uvědoměním si a nazíráním podstaty)

Část sedmá – odemykání srdcí

Nalézáme zde určitou sumaci celého vztahu s Klárou. I když hlavní hrdina toužil po něčem lidském, lásce, vše sklouzlo (anebo vlastně zůstalo) čistě a jen v rovině sexuální, animální. Tohle jsou řádky o etologii člověka a hl. hrdina si to plně uvědomuje, na rozdíl od Kláry, která dosud nedokáže něco podobného oddělit a tudíž ani lásky jako takové není schopna. Jako milá reminiscence se zde objevuje starší spolužačka, která je dle mého totožná s černovlasou dámou z Údolí skautů. Může k ní být naznačen i určitý vztah v rámci posledních vět, ale příčinou kardiální torze bude spíše celkový pocit pubertální nadrženosti. Část jakoby končí němým výkřikem –zde v podobě výstřiku. Je to určité zoufalství nejen z puberťákových životních peripetií ale též ze společenského stavu, který za to vlastně může, jak se dozvíme v následující, opět sudé a tudíž sociálně laděné, části

Část osmá – pro ty co jsou u koryta

A z chtíče zplozená závist zplodila třídní nenávist. Tak jako se obě chromatidy „spojují“ v centromeře, nalézáme zde spojení dvou dosud paralelních velkých témat této povídky. Svět řízený penězi mohou řídit pouze ti s penězi – nezáleží na schopnostech a individuální ceně jedince ale na moci získané většinou prostřednictvím nelegální činnosti. Z toho důvodu je tato společnost nespravedlivá. Do této úvahové konstrukce je vložen snadno čitelný odkaz na politickou situaci (mimochodem, pro Vihar: nejezdíš někdy přes hradčanskou?). V dalším odstavci je znovu spojeno téma lásky s tématem sociální nespravedlnosti a závěrem je umístěna vcelku milá úvaha směřující k potlačení blablabla. Vihar zde svírá poberptáka mezi dva ohně se silou větší, než jakou jsou schopny vyvinout Klárčiny stehenní adduktory: shora vypasený odpad společnosti, zdola hnědý odpad společnosti. Proč si zde dovoluji bez výčitek použít slov odpad? Jde totiž o to, jak zde puberťák ony dvě skupiny hodnotí a, drazí přátelé, on nemluví o rase, on nemluví o třídním původu. Přečtěte si znovu tyto odstavce: Vihar mluví o prospěšnosti celku, mluví o schopnostech, které nám příroda dala nikoliv k tomu, abychom své bližní vykořisťovali a okrádali, ale abychom je obohacovali a v tvořivé svornosti pracovali pro blaho celého lidstva. Skutečnost, že jedni mají vily a druzí tmavou pleť není příčinou jeho nenávisti. Příčinou jeho nenávisti je skutečnost, jak ti vyžraní budižkničemové přišli ke svému majetku, jak nevhodně asimilovaní poškozují slušné lidi plnící své úkoly pro větší blaho společnosti a tyjí z benevolence a nezájmu zkorumpovaných politiků. Závěrečná pasáž je pak nastíněním a proklamací řešení této situace – pravdě, zde vyjádřené, je pak závěrečnými řádky a zmínkou o Galileovi dán nadčasový obsah s naléhavostí, která čiší z celého stylu, jímž je tato část napsaná. Tento styl, s nímž jsme se měli možnost již několikrát setkat, je strhující litanií nad nespravedlnostmi, jejichž povaha zasahuje snad každého poctivě žijícího člověka. Snad právě proto, pro zahuštěnost křivd, která vyrovnává dlouhá souvětí s jejich spíše tlumivým účinkem na čtenáře, dosahují zmíněné řádky takové pozoruhodné účinnosti. 

Osmá část představuje předěl. Jde vlastně o vyvrcholení expozice povídky.

Část devátá – dialogy karmelitek

Následný rozhovor, ač je místy poněkud toporný, má své kouzlo. Náznaky sociální tematiky se zde vyskytují, ale nejsou primární. Důležitější je zde něco jiného, biologického. Podnikáme zde exkurz do hlubin krutosti. Nejzajímavější jsou obě zmínky o dětech. První výrok o rozvracení manželství je urážkou, která se však pohybuje v intencích, v nichž se zde dosud mluvilo o dětech (viz např. č. 3). Druhá je, vzhledem k dosud vedené linii poněkud zajímavější: „proti jedinýmu pokoření, který na vás snad ještě účinkuje, bereš spolehlivý prášky“ a dodává etologii postav hlubší stránky, obzvlášť co se týče žen, jejichž duši Vihar tak dobře zná.

Část desátá – Amor a Psyché

Postavy získávají psyché a Vihar při této zajímavé podívané bezostyšně chroupe společnost jako popcorn. Jak ohavné. Přesto se zde neopomíjí biologická podstata všech dějů a my jen můžeme tušit, že láska bude něco vydobytého na konci dlouhé cesty vesmírem pudů. Desátá část je ukončena důrazným „hnusným svinstvem“, které celý odstavec akcentuje.

Část jedenáctá – Odlévání postav

Slouží především k prezentaci „sociálně-biologické“ teorie deflorací, která je přímým vývodem předchozí syntézy obou témat. Zatímco v předchozím textu zaznívaly pouhé náznaky, nyní je slyšet celá melodie naplno. Zhmotňuje se zde důsledek předchozích úvah, z něhož bude dále krom jiného vycházeno. Mimoto zde pokračuje zplastičťování hlavní postavy, především pomocí rozhovoru s epizodní postavou psycholožky. Zajímavá je zmínka o zrzavé holce.

Část dvanáctá – Aleluja, incest!!

A já si říkal, že tu něco chybí. Naštěstí jde jen o incest „duchovní“. I přesto zde nalézám několik milých reminiscencí: vihar naznačuje toto zvláštní spojení (njen ale ve smyslu incestním, to nakonec není ani cílem) Lenky i poberptáka a to dokonce dvakrát. Poprvé, v souvislosti s můrou (sic!) říká: „Jako kdyby z jednoho společného zadání vznikla dvě provedení – kluk a děvče, oba stojící před prahem dospělosti. Ale i jinak si byli navzájem blízcí víc, než bývá obvyklé“ a mluví o nich pomalu jako o sourozencích, dvojčatech. Čím je zde ovšem můra a o jakou můru vlastně jde? Zřejmě se jedná o smrtihlava, což by byla běžná asociace každého obyčejného čtenáře. Smrti se Lenka bojí, smrti, která zháší svíčky. Nebojí se ovšem smrti mrtvé, smrti „zanalyzované“ do kadaverosních pochodů a nekrotických buněčných změn. Biologie nebo přeinterpretace? Podruhé sama Lenka říká: „jsi jako bratr“. Krom všeho výše uvedeného odstavec opět prohlubuje psychologii postav a hřebíky až do morku tomu dávají patřičný říz.

Část třináctá – Profáze

Text je srozumitelný a není k němu mnoho komentářů. Rekurentní motivy šatů a barevných ptáků. To co bylo před nedávnem spojeno: tělo a duše, je nyní znovu separováno, aby jedno z nich mohlo být zdůrazněno. Je to antiteze na témata romantických lásek a vysněných princů, proklamace určitého přístupu k realitě, který říká: „nejen Bohem, ale též chlebem živ jest člověk“. Opět se vracíme do světa instinktů, jimž by hrdinové rádi „podlehli“ a ptáme se slovy tohoto oddílu znovu, co je to láska? Co je to životná láska, nikoliv láska, která se vystavuje ve výkladních skříních? Nakonec sameček rozšíří chřípí, zatímco samička v jeho moci pomalu jihne.

Část čtrnáctá - Metafáze

A hrdinové se budou rovnat do paralelní polohy. Co je tedy láska a co je sex, v jakém jsou k sobě vztahu? Jedno druhé nevylučuje, ale existují-li sami osobě, mohou působit bolest. Objevuje se můra a zvěstuje Lence její smrt coby panny. Znovu se tu objevuje kontrast Lenky a Kláry, plnosti a prázdnoty, samotného sexu a samotné lásky. Poslední otázka o fyzické bolesti předznamenává, co bude následovat – bolest psychická.

Část patnáctá – Anafáze

Začali jsme groteskou a groteskou zdá se i skončíme. Vše, co se tak slibně vyvíjelo je zničeno. Anebo zachráněno? Poslední věta celý odstavec korunuje.  

Část šestnáctá – Telofáze

Vrací se pseudoincestní téma, opět se, už jen jako připomínka, objevují děti (jako by Vihar říkal: podívejme se, ten potenciál, zdravý sameček a zdravá samička…). Příběh vššak není, jak jsme si mohli již dříve všimnout, jednorozměrný. Objevuje se zde další podoba lásky – láska obětující se, neboť se obětovat musí. Tedy nakonec menší zlo jako následná racionalisace. Krom toho, zdá se, hrdina úspěšně vybojovává svůj třídní boj. I když poněkud zvláštním způsobem.  Epilog dodává poslednímu odstavci jistou tragičnost, ale mě osobně nesedí, neboť příběh ke konci nekompletuje, ale spíše rozevírá a brání tak vzniku nějaké kompaktní struktury. O tom ale dále.

II. - Vihar’s Puberťák – Návod k použití

Zanechme kritiky autor‘s postojů, to není přímým úkolem literární kritiky (a neptejte se mě prosím, co jím je, odmítám na toto téma diskutovat, jděte sis ním krákat na jiné mrchoviště). Vraťme se k textu. Co bych vytknul předem je nekompaktnost – sociální tematika není dostatečně dobře do díla zabudována. Po, v tomto ohledu, silné expozici se někam vytrácí namísto abychom byly svědky její rezidentní přítomnosti a tím také úspěšné syntézy obou témat. Nakonec se přeci jen vynořuje v posledním oddíle, avšak jen nevýrazně a téměř alibisticky. Jeden z nejsilnějších i nejslibnějších motivů je v podstatě zahozen. Díky tomu se mění i vyznění druhé části, která se z ostrého a přímého tvaru poněkud „rozpíjí“ do vztahové limonády. Tím nechci být nijak urážlivý, neboť druhé hlavní téma je tak díky velkému prostoru vyřešeno více než důkladně, nabízejíc nám odpovědi na otázky ohledně vztahu pudů a „duše“ v rozsahu lidské lásky. Přesto však vzniká dojem, že Vihar došla ke konci síla, ale i přesto svůj nedodělek publikovala aniž by si trochu odpočinula anebo ztratila čas nějakou revizí.

Oproti předchozím textům postrádá Puberťák i kouzlo zvláštního stylu, na nějž jsem byl již zvyklý. Ale o tom jsem už mluvil – V2 na jiný dolet. Jen ta její duha přitažlivosti chybí.

Jako vždy jsou zde podstatné názory prezentovány přímo – pro Vihar s charakteristickým vyřváváním: orlici chybí kříž, vyžraní politici, děvčata prázdná jako kurník o polednách… Chybí mi lehkost. Kde je to nevyslovené? Kde jen to naznačené, co si musí čtenář sám domyslet, kde jsou náčrtky, které je nutno dotvořit? Namísto toho tu máme pouťový amplión, který se bohužel bere až smrtelně vážně. Jenže tahle konstrukce není schopna unést něco takového. To dokázala složitá a bytelná lešení minulých textů, nikoliv však cosi zejícího mezi žánry, nevyjasněného, co začíná jako groteska, pokračuje jako litanie nad kapitalismem a končí jako mexická telenovela s hlubokými úvahami nad funkcemi lidského emočního aparátu.

Aby toho nebylo málo, objevují se občas v povídce některá oblíbená vihar-témata. Kdo se prokousal celou V1, toho uhodí do tváře na první pohled. Nemám nic proti tomu, je milé si zavzpomínat… Jen by se možná pro větší textové sevření měl zredukovat počet jejich výskytů anebo by bylo vhodné provázat je ještě těsněji. Nejsem si jist, jestli rozsah povídky umožňuje takovéto epizodní vstupy, ale už kdysi jsem se o tom myslím zmiňoval.

Co říci závěrem? V1 létala lépe, obsah se zas až tak nezměnil. Povídku bych hodnotil ***/*****