swedish_nigg (Občasný)

tahle je super, ne místy, tahle je převážně super, ale místy není - v těch místech, o kterých mluvím, něco skřípe, a proto:

malá estetická :) analýza úryvku:

"utonulého vytáhli z řeky

jako by nebylo

když spustili ohňostroj

namísto hlav padali z nebe

ježci s ostrými bodlinami"

o co mi de: když někdo řekne (jako sem řekl já), že mu v básni něco skřípe, něco se muselo stát. buď je chyba na jeho straně, a nebo na té druhé. je evidentní, že tvoje básně vyžadují velkou interpretační potenci. to ale samo o sobě ještě není kvalitou - když například napíšu místo dvou slov (utonulý, řeka) slova tři (utonulý, řeka, hlava), bude zapotřebí většího interpretačního úsilí k tomu, aby čtenář tyhle slova syntetizoval, aby je teda mohl interpretovat. Dvě slova (utonulý, řeka) jsou tak banální, že se jejich poetická síla rovná téměř nule. Ne že by tři slova, který jsem vybral byla nějak woo-ha, ale přeci jenom se u nich člověk musí zastavit (změnit rytmus čtení) - podle mě to je místo, kde vzniká komplexní básnický obraz. Když ale napíšu za sebou slov pět (utonulý, řeka, hlava, ohňostroj, ježek) musím už jejich syntéze pomoci - syntakticky, kontextem... Musím si uvědomit, že těchhle pět slov, který jsou dohromady sémanticky dost nesourodý, dá velkou práci = delší dobu syntetizovat. je to vlastně výzva i pro básníka a neznamená to, jak těch pět slov co nejjednodušejc spojit, to ne, jde o to, jak je spojit básnicky. je k tomu asi víc prostředků, než mě tady na koleni právě napadne, je ale myslím jeden základní - význam - a jelikož jsou prostor a čas základní kategorie poznání, potom předpokládám, že práce na nich rozhodně uchopení významu přispěje.

P a Č jsou pro mě něco jako spodní proudy obraznosti, díky nimž funguje - myslím, že se to blíží pojmu umělecké pravdy.

To, že jsem (z časových důvodů ovšem) vybral jen úryvek je asi trestuhodný, nicméně je pravda, že jsem se právě tady zastavil tak dlouho, až mi přišlo, že mi ujíždí vlak a že ta hala, kde čekám, není nádraží, ale depo. ten vlak, to je samozřejmě báseň jako celek. zastavil jsem se na úryvku, který už nebylo možný přejít intuitivně, musel jsem se zastavit a analyzovat ho (když se to přežene, tak je to nebezpečný). analýza není na škodu, díky ní si uvědomujeme rozsah kvality, když ale trvá moc dlouho, šířka se napne a - praskne, rozdrobí se, celek uniká.

takže, co vlastně si tak upoutalo mojí pozornost? právě Č-P vztahy:

přechod mezi dvěma obrazy:

a) Č: SPOJKA "když" - je tu posloupnost a nebo není?

b) P: jednoduchá otázka: kde se tyhle obrazy odehrávají? - na jednom místě nebo na dvou oddělených místech

+ kdo jsou oni - jsou to stále ti samí, nebo jsou to dvě skupiny? pokud to jsou tu samí, pak tady chybí motivace, která by obě činnosti navzájem osvětlovala

samozřejmě že můžeš říct například: to už ponechávám na jejich libovůli. a je asi pravda, že u jednoho obrazu tak dlouhýho textu problém nenastane, jenže stane-li se z toho pravidlo, potom je autor sám proti sobě - v extrémním případě je báseň výčtem obrázků, jejichž společný jmenovatel je hmotná nouze zneuznaného malíře pokojů - to ty samozřejmě nejsi, ale myslím, že máš někdy sklony k překotnosti, která je efektní. v konečném důsledku je ale kontraproduktivní

věřím tomu, že nejlepší cestou, jak do básně zapojit imaginativní mnohost, která se netříští, je vytvořit fungující Č-P rámec.

a to není jenom chronologie a sousedství v domově důchodců

---------------------------------------------------------------------------------

omlouvám se za MOJÍ překotnost, ale už je tu final countdown a už jsem taky unavenej - tak se měj a uvidíme se_čus