|
| |
 |
|  |
„Máš za sebou... jen se otoč!“ řekla Dita a já jsem se na povel otočila. Byl za mnou lán pole. Za ním pár domů a les. „Co to má bejt?“ zeptala jsem se Dity. Opravdu jsem nechápala, co mi chce naznačit. „To je, má milá, svět...“ řekla zasněně Dita. Dívala se na domy a les, jakoby něco takového viděla poprvé v životě. Nechápala jsem.
Byla v té tmě jen malá skulinka světla. Ale přesto oživovala celou místnost a dávala jí jméno.
„Dito, jak jsi říkala... no, ty si opravdu myslíš, že je tohle svět?“ Dita se zasmála. „A co jako jinýho?“ neměla jsem sílu jí něco vysvětlovat. Zavřela jsem dveře.
Byl tam. Stál, zíral na mě. Neměl křídla ani svatozář, ale já jsem věděla, že je to on. Nevím, co jsem v jeho očích hledala. Nebyly kalné, zářily a já se v nich viděla. Měla jsem šedé vlasy a plno vrásek. Hleděl na mě a něco říkal, ale já jsem ho nevnímala. Měl krásné oči...
Ohlédla jsem se za sebe a bylo tam to pole. A taky ty domy a ten les. Svět? Svět je ta největší svině...
Stál tam pořád. Ale díval se na mě nějak divně. Zmučeně. A nemluvil a měl krásný oči. A měl křídla...
„Dito, máš pravdu, je to svět...“
Seděl. A měl kalný oči a křídla. A neměl pusu, protože nemluvil. Protože nechtěl mluvit. Protože nebylo o čem.
Ohlédla jsem se. Byly tam domy. A pole. Ale ten les vykáceli. Slyšela jsem nářek stromů, ale vím, že to konečně promluvil. Ale přede mnou nemluvil už nikdy. Jenom pořád kácel stromy a bortil domy.
Ležel tam. Byl zfetovanej a nemoh vstát. Oči mu byly sotva vidět. A měl křídla. A měl svatozář.
Dita půjde do Ráje. Nebo do Nebe nebo kam. Ale já půjdu do pekla. Nebo tu zůstanu napořád...
|
|
|
