|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Má kočka je hrozný hypochondr. Prostě chvíli vypadá mrtvě, aby upoutala pozornost a za chvilku čirou náhodou oživne a všichni mají radost, jak se z toho "ta naše chudinka" rychle dostala.
Jednou vypadala takhle mrtvě už dva dny, což začínalo být podezřelé. A tak jsme já a můj otec vzali kočku, nasedli do auta a jeli k veterináři. Jelikož nevlastním přenosku, už během cesty mě kočka v pravidelných intervalech škrábala do rukou a na mé nadávky nereagovala. Navíc začala hrozně pouštět chlupy, jak už to vzteklé kočky dělají, takže jsme za chvíli byly já a kočka k nerozeznání. U veterináře jsme se po hodině a půl protlačili alespoň do čekárny. Před námi byli ještě dva psi. Z ordinace se ozývaly děsivé zvuky a po chvilce vyšla žena středního věku se psem v ručníku v náručí. Doktor poznamenal: "Já to jenom setřu, chviličku...". Oba dva nás, mě a otce, napadla jediná myšlenka: co, proboha, setře?! Otec ihned našel na nic neukazující jednoduchou odpověď: "Zbytky." Já jsem k jeho výroku krvelačně dodala: "...zbytky psa..." Z mého vlastního výroku se mi během chvíle začalo chtít zvracet. Když na nás konečně přišla řada, vecpala se před nás starší paní s kabelkou se slovy: "Já jenom něco zaplatím..." Otec poznamenal, že určitě v té kabelce pašuje křečka ke kastraci. Po 5-ti minutách jsem už také začínala mít ten pocit a měla sto chutí hodit kočku do nedalekého odpadkového koše a jít domů, když v tom se konečně otevřely dveře ordinace a my jsme téměř po dvou hodinách mohli vstoupit. Hodila jsem kočku na stůl se slovy: "Nespí a nežere." Doktor ji prohmatal a suše konstatoval: "Hm, hm... vypadá to, že má zácpu." Vyměnili jsme si s otcem pohledy a zřejmě jsme ani jeden nevěděli, zda se smát, brečet či nadávat. Během chvíle jsme oba propukli v záchvat smíchu, protože čekat dvě hodiny na 3-minutovou prohlídku s takovýmto výsledkem bylo opravdu humorné.
|
|
|
