|
| |
 |
|  |
_____Tři dny poté, co se zabydlel, právě když sledoval síťové štafety pavouků, se stal svědkem zahradníkova pokusu, jak se ve skleníku zbavit dotěrných mšic (Mšice zelná, lat. Brevicoryne brassicae L.). Zahradník si totiž opatřil kudlanku Jarmilu (Kudlanka nábožná, lat. Mantis religiosa), která jej měla, alespoň podle příruček, mšic zbavit a to bez použití chemie, kterou jako takovou výslovně nenáviděl. Jednou si totiž spletl kyselinu sírovou (kyselina sírová, H2SO4, Acidum sulfuricum, min.96%), kterou používal akorát do baterie svého traktůrku, s postřikem proti plísni (Plíseň šedá, lat. Botrytis cinerea) a zničil si tak slibně vypadající úrodu hroznů (Réva vinná, lat. Vitis vinifera) a celou vinici. Položil tedy pětilitrovou zavařovačku pod první salátovku, (Okurka tykev, lat. Cucumis sativus), sundal víčko a vyšel před skleník rozechvělý očekáváním. Dlouho se nic nedělo, Jarmila teprve tykadly zjišťovala povětrnostní podmínky, až se nakonec odhodlala vylézti z lahve ven. Zorientovala se rychle, vyšplhala na první okurku a brzy se zahradníkovi ztratila z dohledu. Zklamaně odcházel, nepřišlo mu, že tyhle dva odstíny zelené jsou jeden jako druhý. Zamířil do kůlny, vybral si jednu ze své kolekce motyk a šel si své rozpoložení vybít čekáním na krtka Luboše.
_____Jarmila se ve svém novém příbytku usídlila pod pravým dolním rohem posledního okna, zrovna tam, kam Karel viděl nejlépe a taky že to podivné stvoření od první chvíle neustále sledoval. Od své babičky znal Karel všechny možné tvary svých příbuzných a pochopitelně i vzhled několika druhů mravenců, ale tahle zelená a nohatá příšerka mu nic nepřipomínala. Dokonce zapomněl i na oběd, jak byl zmaten. Přestal zkrátka vnímat čas a až západ slunce jej z jeho rozrušení vytrhl. Okamžitě jej přepadl pocit hladu, ale Karel si vzpomněl, jak jej jeho babička nabádala k půstu, ,Jednou do roka to přece musí být’, řekl si a nerad svou intuici poslechl. Zavrtěl se ve svém důlku a v tu ránu spal. Po rozbřesku se se značným vypětím sil vyhrabal ze svého ďolíku a znova zíral, jak zelený tvor X provádí ranní hygienu. Nepřišlo mu neslušné, že nahlíží pod záhyby Jarmilina těla. Po hygieně se odporoučela na druhou stranu skleníku, kam Karel přes prales okurek neviděl. Zalezl tedy zpět do svého vigvamu a čekal na snídani. Krátce po poledni, kdy už měla Jarmila prozkoumána všechna zákoutí svého nového bytečku, si jej konečně všimla. V poklidu dochroupala dvě mšice a podobně jako Karel včera strnula (což u kudlanky je vlastně běžné a proto nikdo ze všech živých tvorů na kudlankách nerozezná, k čemu se v daný moment chystají; jisté je ovšem jediné- mívají neustále hlad a říká se: „Když potkáš kudlanku, nečekej a prchej!“). I teď nebylo možné na ní poznat, zda-li je v rozpacích a neví, co má udělat, kudlanka vždy zůstane kudlankou, zeleným monstrem s maskou pokerového hráče. Po chvíli prohlížení a zkoušení různých úhlů pohledu jedním anebo oběma očima se přeci jen rozeběhla po římse pod okny, znenadání vyskočila proti tabuli skla a stejně nečekaně skončila na listu salátové okurky. Karel si říkal, že tohle stvoření musí být z jiného světa, když ani neví, co je sklo a kam se dává (sám to vypozoroval při sledování Tour de Skleník pavoučích přeborů). Vyhrabal se a pádil jí na pomoc. Se svým zavalitým tělem nebyl právě nejrychlejší, rychlost hlemýždě (Hlemýžď zahradní, lat. Helix pomatia) občas i překonal, ale vtrhl do skleníku a tam nikde nikdo. Zůstal stát na místě a bodal pohledy do všeho, na co dohlédl. Nevšiml si, jak se zatím po stěně po jeho pravém kusadle plíží obrovský stín kudlanky v bojové pozici. Zvednuté paže ostré jako dvě kosy…odhalené čelisti…uhranující pohled… mlsně kmitající jazyk. Tak se po chvilce hledání, kdy už chtěl odejít, otočil na kramfleku a zděšením zkameněl. Pokusil se o něj infarkt a mozková mrtvice naráz. Jarmila tam totiž opravdu stála jako bohyně pomsty čekající na milodary, jazykem si brousila zuby a sem tam jí ukápla slina, která při dopadu do hlíny zasyčela a nechala po sobě drobný kráter. Karel se svalil na záda (Jarmila nevěděla, zda ji tak svádí) a z úst se mu vydral neartikulovaný skřek. Trvalo mu notně dlouho, než se vzpamatoval, vstal a stále rozechvělým hlasem se Jarmile představil.
(strana 2) |
|
|
