Na jistém místě, v určíté době
Kameník zručný žil
Mistrem byl jednou povolán k sobě
By sochu bůžka vytvořil
Tak z kusu skály kameník dlátem
Kamenů bůžka zhotovil
Za práci měl být odměněn zlatem
Když bůh ústy sochy promluvil
Tvé ruce věru zlaté jsou
Zasloužíš jiné odměny
Oč chceš požádej sochu mou
Tvá přání budou splněny
Já ve svém žití šťastný jsem
A nemám žádná přání
Smířený se svým osudem
O smutku nemám zdání
Rozhod´ se tedy zpátky jít
A cestou domů v polích
Zapoměl pána pozdravit
On nechal ho zbít holí
Druhý den hnedka zrána
Došel kameník k soše
A že chce mít post pána
Co bude sluhy nošen
Tak stal se pánem kameník
Chudobě značně vzdálen
Stačil však jednou okamžik
A na slunci byl spálen
Tu s rudou tváří k soše zvolal
Ať v slunce hned se změním!
Všichní naň budou vzhlížet zdola
Nad slunce více není
Spokojen po obloze kráčel
A na svět zářil z výše
Náhle on dostal se do mračen
Uvězněn ve své pýše
Já stát se chci hned velkým mrakem!
Zaznělo k soše shora
Nic neuteče před mým zrakem
Nebude silnějšího tvora
Nafouklý se vznešeně nesl
Pán nebe – mraků král
Pak ve chvíli aniž by hlesl
Vítr ho rozfoukal
Já chci být větrem radši!
Ten síly má za tisíc
Rychlostí naň sotva někdo stačí
A v cetě nestojí mu nic
V podobě větru lítal světem
A všude foukal z plných plic
Z papírů draky kradl dětem
A foukal, foukal stále víc
Jednou se před ním zvedla skála
Vítr křik´ cestu cloníš
Jenže ona tam pořád stála
A on roztříštil se o ní
Roztrhán na cáry
hlas k soše tichý vál
zaklej mne do skály!
A kámen náhle pevný stál
Hověl si v síle neměnné
Ve víře na věky tak stát
Když jiný kameník, hledajíc kamene
Chtěl sochu vytesat
Poslední přání tedy křiknul
Kameníkem chci být zas!
Probudil se on v lůžku doma
Šťastnější než každy z nás…
|