Odstrojování

Na nádraží,

        kde už vlaky nestavěly,

rostl akát z kolejiště –

dřevo vtělil do čekání,

které zbylo z jízdních řádů;

mstil se vítr

            posekaný

u vrat listopadu.

Na nádraží,

        jímž vlaky jen projížděly,

přežíval jsem – pouhý svědek

barev, které ožít chtěly

doposud jen šedé.

Chodíval jsem do čekárny – –

dveře byly oprýskané,

klika pouze zvenčí, lichá –

                       sklopil jsem ji /

pomlčkou před kvádrem ticha

           dělil vedví chlopně dveří –

z nich čet dopis, který věřil,

že se oko dočká.

Před nádražím čekal psovod – –

jeho jméno

             vyčetl jsem

z mapy města.

Říkal příběh

           – co se nestal –

o městě a o nádražním domě;

s pečlivostí stavitele,

                       otvíraje atlas těla,              

říkal  příběh, divný –

               o mně.

___

Nikde stěna,

jen vzduch lomený do poschodí,

pod nábytkem

          tiše sténal

vítr ztuhlý parketami.

Tam jsem hledal azyl?

Chodby měly délku věty,

kterou, skloněn,

           odhadl bych šíří koně,

který chodby razil.

Mluvili jsme –

             naše tváře

brala noc,

        až zbyl jen zářez

jedněch úst – ta odrážela

v druhém, co by sama chtěla

říkat vlastním rysům, ale – –

nikde stěna pro zrcadlo

"nebyli jsme, nebudeme."

___

Rudý kámen nade dveřmi

                 svíral schránku amonita:

svíral pérko chladných hodin

natažených odpradávna –

podle nich měl dům své jméno,

které, nahlas vysloveno,

mělo délku okna.

Ze všeho,

          co prošlo oknem

nebo se jen odráželo,

z našich tváří,

              podlepených

stékající vodou deště,

vznikla koláž: obraz, známý – –

Řekl jsem ti: 

                Že ten obraz

                               bude námi,

i když odsud odejdeme –

dokaž.

___

Nožem, o krev poraněným,

                          řezal jsem se do jazyka,

abych řekl, co se říká,

když jsem procit vedle ženy

                        a znal jsem tvář

a neznal jméno.

Bylo ráno, zataženo

                    roletami očních stínů,

které náhle, na vteřinu

zprůsvitněly slabým světlem,

jako když se křísne – –

Řekla jsi mi:

              Odešli jsme.

Že tě neznám – přiznej.

 ___

Před domem nás čekal psovod – –

na sobě měl šedý vaťák

                     prokousnutý nad předloktím;

za límec mu zatékaly vlasy,

vyprávěl nám o záplavě

                     ve škatulce od zápalek –

předpotopní řečí,

ale přesto –

tvářil se jak Důležitý,

             jako by snad všechny zvuky

svědčily jen o něm;  

řekl nám, že

        Možná kdesi

             cesty koně

vtlouká kovář do podkovy,

           až chvíle znějí

umíráčkem.

___

Prodleva, než mučit začne

nepřítomnost odešlého,

bývá kratší o to z něho,

co se zdálo jednoznačné.

___

V ústí cesty

             stála voda

po kolena – –

šlo pět smyslů,

                nesli šestý

na nosítkách z oční řasy – –

zela rána

      posolená

vším, co oko odpírá si –

                              vidět,

aby mohlo

         z nemnohého

snídat tmy, a zvracet šera

                                do dne, který 

                                zrána řídký,

vrací už jen pouhé zbytky

zlého 'včera'.

___

Jen dvě volby:

vroucí spolu,

           vlažnou sami;

bylo pozdě?

Na střechách čas jedl hnízda

nadívaná vlaštovkami.

__

Vitráží se dívám nazpět:

cín se drolí, sklo je prasklé;

ať vzpomenu na cokoli,

objevíš se – šmouha na skle,

kterým tuším, zamlženě,

požár, jak se městem žene.