|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„Vyvracení obvyklých bludů“ proto, že to zní zajímavě a provokativně, což já rád a třeba to přitáhne nějakého čtenáře. Taky to zní trošku váchalovsky. Vyvracení proto, že myšlení / filosofie se od ideologie ap. liší svou otevřeností, stálou nedokončeností, stálým hledáním. Zvláště „bludů“ je poněkud nepřiměřené. Vlastně by k obsahu lépe sedělo „Polemiky s některými rozšířenými názory“. Ale kdo by to pak četl.
Dneska si vezmu na paškál nemsrtelnost duše. Budu se samozřejmě snažit tvrdit, že duše je smrtelná a umře s tělem, které obývá tento svět. Budu se pro to opět snažit najít nějaké argumenty. Napadnu samotnou otázku. Vezmu si na pomoc pana Filosofa.
Nejdříve však něco o těch argumentech. Když se řekne argument, většině lidí se asi vybaví „logika“, vyvracení, matematika nebo něco podobného. Jistě to není od věci, ale chtěl bych upozornit na to, že filosofický argument není nutně pouze takový. Cílem (filosofického) textu prvotně není (nemělo by být) něco vyvrátit, rozmetat oponenta, nebo něco dokázat, nýbrž hledat pravdu. Ze všech teorií pravdy je mi nejsympatičtější Heideggerovo pojetí pravdy jako odkrytosti. Hrubě řečeno podle něj pravda znamená odkrytost toho, co je. Žádnou problematickou korespondenci, těžko nahlédnutelnou koherenci atp., ale prostou odkrytost. Chápeme-li pravdu takto, nemusí se vůbec týkat jen výroků. Pravdivý může být obraz, nepravdivé může být gesto, spory o to, zda polopravda je pravda nebo lež se řeší celkem elegantně.
(„Mami, můžu jít přespat ke kamarádovi?“ Nelžu přece. Je to můj kamarád, akorát jsem nezmínil, že má hezkou sestru a on sám bude večer v kině. Ale nelhal jsem. – Jó, houby. Zakrýval jsi, to je neoddiskutovatelné.)
Pokud nám ve filosofickém textu jde o hledání pravdy, argument je to, co nám pomáhá ji ukázat, resp. co čtenáři umožňuje nahlédnout. To může být i „logický“ argument, ale ne nutně. Filosofický argument může poukazovat k nějaké skutečnosti / zkušenosti, hrát si s paradoxy, může být ironický. Proč ne. To ovšem nic nemění na tom, že může být dobrý a špatný.
Tak dál K nesmrtelnosti duše, tedy. Pokud si klademe otázku po nesmrtelnosti duše, měli bychom mít nejdříve jasno v tom, co to ta duše je. Což je samo o sobě dost obtížné, ale alespoň přibližnou představu bychom měli mít určitě. Duše se obvykle staví do protikladu k tělu, tělo je hmotné, smyslné, materiální, přízemní. Duše naproti tomu je idealistická, vznešená, nezajímá ji jídlo ani sex, lébrž krása a láska. Musím se přiznat, že s touto představou mám značné problémy. Čím více o tom přemýšlím, tím méně je mi jasné, kudy by mohla vést ona pomyslná dělící čára mezi duší a tělem. Třeba taková radost. Je to duševní nebo tělesný fenomén? Co by byla duše bez radosti! Radost je přece zjevně stav duše. A co tedy to příjemné mrazení v zádech, ty veskrze fyzické (a přitom samozřejmě krásné) pocity, které jsou s radostí nerozlučně spojené. S každou radostí, třeba i s radostí z toho, že jsem na něco přišel, na nějakou myšlenku, třeba. Anebo láska! Ten nej nej nej lidský cit. Lze si představit lásku bez objetí, bez pohlazení, bez pohledu do očí? Já to neumím.
Nezdá se mi, že by se duše dala oddělit od těla. A nezdá se mi, že by to bylo potřeba. Naopak mám pocit, že lidem, kteří to dělají, často něco chybí. Že nějak nejsou s tělem smířeni, neumějí s ním dobře vycházet a tak se identifikují jen s duší a tělo si stavějí do opozice, dělají si z něj nepřítele a svalují na něj všecko špatné, co v nich je.
No, dobrá, víme tedy [smajlík], co duše není. Co tedy je? Toť věru nesnadno říci. Vezmu si raději, byť jinak jsou mé znalosti antické filosofie spíše chabé, na pomoc pana Filosofa, tedy Aristotela. Ten ve druhé knize spisu „O duši“ (412b, 51–52 u Rezka) píše: „Tím je tedy řečeno, co jest duše; jest totiž pojmová podstata. To však znamená tolik, jako bytnost tohoto určitého těla, podobně jako kdyby nějaký nástroj, například sekyra, byl přírodním tělesem; býti sekyrou by byla jeho podstata a ta by byla její duší. Kdyby se ta oddělila, již by to nebyla sekyra, nýbrž jen podle jména. (...) To, co jsme řekli, je možno ještě znázorniti si na údech. Kdyby totiž oko bylo živou bytostí, jeho duší by byl zrak; neboť ten je pojmová podstata oka.“ A dále (413a / 53): „V pokračování svého zkoumání tedy pravíme, že oduševnělá bytost se liší od neoduševněné životem.“
Duše se tedy nedá oddělit od těla. Je to to, co tělo oživuje, je to jeho „podstata“, tedy, jak bychom snad mohli říci, funkce, byť to ještě pořád není ono, spíš princip fungování; princip života. Pro Aristotela se vším, co k životu patří: růstem a pohybem, dráždivostí, vnímáním u živočichů, myšlením u lidí. Dnes bychom to asi vyjádřili tak, že duše je pro Aristotela způsob bytí živé bytosti. Tedy žádná samostatná entita, již máme sklon vidět za každým podstatným jménem. Duše je spíše „dušování“, činnost, tedy: „Způsob bytí člověka je dušování. Člověk dušuje.“ Nikoliv: „Člověk má tělo a duši.“
Pojmeme-li duši takto, může nás to vést k mnoha závěrům. Jedním z nich je, že klást si otázku po nesmrtelnosti duše pramení z nepochopení její bytnosti. (Otázku po nesmrtelnosti zraku si také nikdo neklade.) Jiným třeba, že můžeme směle zahodit dualismus těla a duše, protože k ničemu není, protože já nejsem svářící se tělo a duše, ale jsem člověk, který cítí, myslí, jedná, miluje a nenávidí a záleží na tom jak, a ne jestli to vychází z duše nebo z těla. A tak dál.
Zmíním se ještě o jednom. Až umřu, bude po mně. Definitivně, s konečnou platností. Co nestihnu do té doby nestihnu už nikdy. Myslím, že je to tak dobře, protože právě tím, že můj čas je konečný, získává důležitost. Žiju tady a teď, každý okamžik je podstatný, mohu ho využít, nebo ztratit, záleží na mně, nikdo mi ho nevrátí. Kdyby byla má duše nesmrtelná, tado důležitost by se ztratila, protože v případě reinkarnace bych všechny své boty mohl napravaovat v příštím životě, anebo to klidně odložit na přespříští, pokud by mi nevadilo, že budu o něco víc trpět a dojdu později Nirvány, třeba. Anebo, pokud by se po smrti chodilo na věčnost do ráje či do pekla, podle toho, jak jsem si vedl v tomhle životě, znamenalo by to, že všechna důležitost tohoto světa a života se odvozuje od toho příštího, že jsme tu jen v jakési přípravce a to podstatné se odehraje až po naší smrti. A to se mi moc nezamlouvá, já chci život vezdejší brát vážně, je to jediný, který mám, je pro mne důležitý a o další nestojím. Tento svět sice není ideální, těžko se věří, že nejlepší z možných, ale jednou v něm žiju, takže ho beru vážně. Vím, že by se dalo najít spousta argumentů, proč to tak není. Ale je i spousta argumentů pro, přečtěte si Bondyho třeba, píše o tom hezky.
|
|
|
