Závod tří vrchů 2006
Příprava – pátek 3.11. 2006
Letošní závod začal u nás – tedy v Teplicích. Závodníci se pomalu scházeli. Když už dorazila většina, byli jsme odveleni ven, kde nám byla vysvětlena pravidla závodu. Poté následovalo osobní volno až do rána (tzn. 10 minut předtím než máme vycházet – a to bylo pro každého jindy, ale v intervalu od 5,30 do 7,30). Většina účastníků usoudila, že bude nejlepší se na to pořádně vyspat.
Samotný závod – sobota 4.11. 2006
Ráno jsme se probudili do ošklivé zimy. Sbalili jsme si vše potřebné (to nepotřebné jsme hodili na hromadu určenou k odvozu na neznámé místo) a navštívili checkpoint 0 – Papoucha, který nám zopakoval pravidla a ukázal, kam máme jít. PAŘEZ (787 m vysoký kopec, o kterém jsme v životě neslyšeli).
A tak jsme se vydali na cestu. Venku trošku posněžívávalo, ale jinak celkem fajné počasí… Dvě ze dvojic, které vycházely s námi usoudili, že nám, jakožto místním, budou důvěřovat a vydaly se v našich stopách.
Šli jsme přes Prosetice, Kladruby a Kostomlaty. Cestou se od nás odpojila jedna z dvojic (a později i druhá), a udělala dobře, protože my jsme si malinko zašli, ale odmítli jsme se vracet, a tak jsme šli dál.
Obešli jsme zříceninu Sukoslav a mířili si to na Pařez. Tady jsme zase potkali ztracenou dvojici. Usoudili jsme, že když Papouch říkal, že máme jít na Pařez, kde bude u srubu a kamenolomu checkpoint 1, tak se máme vyškrábat až na vrchol a tam někde hledat zmíněné objekty, ale chybička se vloudila… Nicméně jsme doslova vylezli nahoru na horu, což nám zabralo opravdu mraky času. Na vrcholu jsme potkali další dvojice, ale ch1 nikde. Aspoň jsme se podepsali do vrcholové knížky… Po cestě (která se tam vzala bůhvíkde) jsme sešli o pár desítek metrů dolů.
A už je tu ch1. Konečně!!! Na ohni se tu vaří čaj a před námi je několik hlídek. Tak si odpočinem. Ale ne nadlouho – už si oblékáme sedáky a helmu. Lezeme po žebříku nahoru. A tady se rozdělujeme – Martin jde „na provaz“ (po provaze, nataženém mezi dvěmi stromy, musí přejít co nejdál, přičemž se drží jen provazu upevněného na výchozím stromu – nic lehkého) a já na slaňování (je to jen pár metrů – brnkačka;)). Jen co slaním, asi dva metry ode mě spadne obrovský šutr – no nevím, jestli by mi ta helma byla k něčemu… Ještě pár minut na vydýchání a pak razíme dál – na MILEŠOVKU.
Milešovku asi nemusím dlouze představovat – prostě nejvyšší hora Českého středohoří (837 mnm). Dostat se na ní není zas tak velký problém… Stačí jít po modré do kopce.
Někde za Černčicemi jsme se potkali s Terkou a se Šáfou. A tak jsme na Milešovku pokračovali spolu.
Začalo pořádně foukat a sněžit. Ale na to existuje jednoduchý recept – dojít na vrchol a schovat se do hospůdky. Tady se taky schovával ch2. Naším úkolem bylo složit mapu ČR z rozstříhaných kousků (krajů). Jenže byla hrozně prťavá, a tak jsme v časovém limitu dali dohromady jen Čechy (ale kdyby nám dali ještě dvě minuty, Morava by taky byla). Někteří neodolali a dali si tu čajíček. Ale my už to chtěli mít za sebou, a tak hurá na LOVOŠ.
A tak jsme seběhli kopec z Milešovky, prošli Velemínem, kde Ježek a Kuba měnili své obutí a pokračovali po značce kolem zříceniny Opárna až pod Lovoš. Lovoš je poměrně zrádný kopec – hrozně pomalu stoupá a když si myslíte, že už jste nahoře, zjistíte, že jsou před vámi ještě dva kiláky většího stoupání! A tak jsme vyšli až na 570 mnm. A došli jsme do další hospůdky. Ch3 pro nás znamená půl hodinový nepočítaný odpočinek s čajem. Nejprve jsme ale museli fixkou nakreslit maskota závodu – kachničku. Problém byl v tom, že fixu jsme museli držet v puse… No, výtvory to byly vskutku okouzlující. A víte, jaký to byl krásný pocit, když nám Smíšek s Bíbou řekli, že teď máme půlhodinové volno! A tak jsme do sebe nalili tři kelímky výborného čaje, posilnili se čokoládou a pokračovali dál do MALÝCH ŽERNOSEK.
Ch4 je u vody, tudíž je jasná zpráva, že se projedem na lodičce. No, a tak jsme se nadšeně vydali na další cestu – zase seběhnout klouzající kopec, přes Císařské schody po naučné stezce až k Labi. Tady na nás čekal Čmelák. Řekl nám, že se musíme dostat na HRADIŠTĚ (545 mnm). Jenže máme v cestě Labe. Ale my si umíme poradit, a tak ho prostě přeplujem na pramici;) No, prvním problémem bylo nastoupení do lodi, kdy jsem se (kvůli kluzkému povrchu vnitřku lodi) málem vykoupala v Labi. Dalším problémem by se mohla zdát naše „opilecká“ jízda ( zkuste si ovládat loď, když háček zabírá jak yak (tzn. moc;)) a když má ta loď obrovskou setrvačnost, a když je dělaná asi pro šest lidí a my jsme jen dva…), ale ta problémem nebyla, protože jsme to zvládli a hladce přistáli u mola…
Vystoupili jsme ve Velkých Žernosekách. A pokračovali po modré. Prošli jsme nekonečným jablečným sadem a obešli Kamýk (to je ale hloupej kopec, zvlášť, když už je tma a žlutá značka skoro není vidět). Ve tmě jsme slyšeli hlasy – když jsme k nim přišli, zjistili jsme, že to jsou „lazaři“ (neboli Eda a Tomaj). Nicméně jsme je „předběhli“ a pokračovali dále. Ve vesničce pod Hradištěm jsme se nelíbili nějakému domácímu prasátku, které se nás rozhodlo prohnat… Aspoň jsme zrychlili… Když jsme se přes fičící vítr dostali nahoru, byl nám sdělen další úkol – nějáké prapodivné prolejzání tyče a lehání si u toho na zem… Každopádně to byl už poslední checkpoint. Nějáký statečný a chrabrý mládenec se nás ujal a odvedl nás na místo našeho odpočinku – na milý známý Mentaurov. Ale ta cesta byla příšerná… Hroznej krpál dolů, tma, větve v očích, klouzající listí se schovanýma šutrama... No, nic moc… Ale vše už je za náma!!!
Po závodu – sobota 4.11. 2006
Když jsme si našli své saky paky, objevili nějakou volnou postel a převlékli se do suchého, tak jsme sešli dolů na guláš. Pohled na ostatní závodníky byl velmi úsměvný – někteří ani nebyli schopni zvednout se, udělat tři kroky k hrnci s čajem a nabrat si ho. A tak tam všichni tak seděli a vypadali unaveně… Ale guláše se snědlo opravdu hodně… Ještě pár hodin docházeli zbylí závodníci… My se zatím odebrali do hajan…
Den odjezdu – neděle 5.11. 2006
Ráno jsme se probudili a vydali na snídani. Servisáci nám udělali výborné plačinty. Během snídaně jsme byli svoláni ven, kde jsme se dozvěděli, jak jsme si vedli – z 36 závodních dvojic úspěšně došlo 24. A naše dvojice se umístila na (poměrně úspěšném, i když ne nejlepším) třináctém místě.
Teď už si jen sbalit věci a vydat se na čtyřkilometrový pochod do Litoměřic… Ale to už je pohodička…
Suma sumárum jsme (to jako Martin a já) ušli zhruba 56 kilometrů asi za jedenáct a půl hodiny.
15. 11. 2006 |