Mrtvá kočka, dobrá kočka . . .
řekl elegantní muž v černém obleku a štítivě ji překročil.
Bezvládné kočičí tělo leželo na okraji chodníku, zřejmě odhozeno projíždějícím autem. Bylo horké letní odpoledne, elegán středních let se v tmavém kvádru prokazatelně potil, jeho obličej nesl stopy únavy a z jeho očí se dalo číst chladné pohrdání.
Kočka. Takové malé chlupaté zbytečné nic. O jeden kočičí život méně, nebo více, co na tom záleží ? Toulavých koček jsou plné ulice. Překáží. Co s kočkou ? Jaký je z ní užitek ? Kočky ve městě ? Havěť, co si zaslouží vyhubit .
Kolem kočičí mrtvolky spěchají mladí i staří, zahledění do svých životů kráčí vstříc svým osudům, a s nezájmem míjí něco tak nepodstatného jako malé ztuhlé kočičí tělíčko.
Se stejným nezájmem dav přehlíží i chladného podnikatele.
Ten právě vzrušeně s kýmsi hovoří prostřednictvím luxusního mobilního telefonu, živě gestikuluje a stále více rudne v obličeji - že by špatné zprávy ? Muž stále více zvyšuje hlas, zcela zapomíná, že je uprostřed davu. Z jeho očí lze číst vztek a zlost. Zrychluje chůzi a zaslepen svými emocemi vkročí do jízdní dráhy.
Lidé se navzájem potkávají a míjejí, vráží do sebe a přesto se nevnímají.
Tvoří jen lhostejný dav.
Sportovní vůz se řítí ulicí nepovolenou rychlostí.
Blíží se k davu. Kvílení brzd . Výkřik. Pak dutá rána. Na chodník vystříkne krev.
Dav tiše přihlíží. Tělo v tmavém obleku dopadne na zem a zůstává nehybně ležet. Pravá ruka zarputile svírá mobil. Z očí lze číst mrtvý chlad bez emocí.
Bezvládný podnikatel leží strnule na boku. Dav jej míjí a spěchá vstříc svému osudu.
Dva mladíci v pubertálním věku se poflakují v ulicích.
Blíží se k davu. Nic je netrápí, mají celý život před sebou.
U lidského těla, v němž právě vyhasl život, se zastavují.
„Zírej vole, další kravaťák, co to nezvlád „ vyjde z úst jednoho z nich.
Druhý se jen povzneseně ušklíbne, a štítivě mrtvé tělo překročí .
Člověk. Takové velké důležité cosi.
Život jde dál . . .
Stalo se, nestalo ? Bylo, nebylo ? A mělo by být ? Kdo ví , zda a jak spravedlnost (ne)funguje.
|